Chundelatý problém

22.

Slunce se ještě pořádně neprodralo skrz mraky a Harry už byl vzhůru. Zíral na dřevěný rám postele a přemýšlel, zda by skutečně měl. Při vyčarování času zjistil, že je půl páté, takže považoval za zbytečné znovu usínat, když ho za chvíli čekala snídaně a cesta na hodiny.

Zmučeně se zvedl a převlékl se do hábitu. Plánoval od své návštěvy jít rovnou do Velké síně, jenže pro začátek potřeboval odpovědi.

Hodil na sebe svůj milovaný neviditelný plášť a vydal se tiše skrz společenskou místnost ven na ošetřovnu. Buclatá dáma už ani neprskala, že opět jde někam ven, když je ještě hluboká noc. Už jen tiše litovala neviditelného chlapce, který nemohl klidně spát.

Harry bez větších problémů došel až k mohutným dveřím ošetřovny a zhluboka se nadechl. Neměl se čeho bát. Jen šel obhlédnout profesora, zda je v pořádku. 'Blbost! Nezáleží mi na tom, jak mu je! Jen potřebuju vědět, že on a ta kočka jsou jedno!' pomyslel si spěšně, a otevřel dveře na ošetřovnu.

Všude byla tma, přesto mladík viděl oddělené lůžko, na kterém ležel spící muž. Tiše se vkradl až k lektvaristovi a v měsíčním světle zaznamenal, že má na sobě pouze bílý obvaz.

Polkl knedlík v krku a přisunul si k lůžku židli. Neodvažoval se sundat plášť, takže nepočítal s tím, že by se někdo o něm dozvěděl. Přesto se mu o nohu otřel známý kocour. Překvapeně sebou trhl a ohlédl se na Kocourka, který spokojeně zapředl, že tu nebelvíra vidí.

'Takže to nebyl sen... Skutečně je tu on i ta kočka. Když to ale není Snape tak kdo? Nebo že by nějaká jeho oddělená osobnost?' pomyslel si váhavě a sklonil se, aby kocoura podrbal za ušima.

„Sundejte to, Pottere... Jste neskutečně hlučný," ozval se tiše profesor a svého studenta vylekal. Harry sebou trhl a pomalu stáhl plášť z hlavy, než se odvážil narovnat a podívat na muže, který ho taktéž sledoval.

„Jak vám je?" zeptal se tiše dřív, než si stihl otázku rozmyslet. Snape si pohrdavě odfrkl a stočil hlavu zase zpátky ke stropu.

„V mezi možností naprosto výborně," odpověděl sarkasticky a vysloužil si tak Harryho tichý smích.

„Mluvíte jako vy, takže to asi bude dobré," odvětil nebelvír a do tmy se na profesora zazubil.

Nějak se ti ulevilo, ne? Že bys měl strach?

„Mlč," napomenul Snape kocoura přísně, téměř až mrazivě. Harry zamrkal a ohlédl se ke zvířeti, které jen střihlo ušima.

„Rozumíte mu? Kdo je to? Nějaká část vás nebo známý?" zeptal se příliš zvědavě Harry a poposedl, aby mu náhodou neutekla odpověď.

„Do toho vám zhola nic není, Pottere," odsekl profesor nehezky.

Ty si tak ošklivý... Jen se zeptal. To zvědavé děti běžně dělají. Proč mu neodpovědět?

Muž věnoval zvířeti další nehezký pohled a pohodlněji se uložil.

„Ještě něco, pane Pottere? Byl jste tak zvědavý, jak na tom jsem nebo váš chorý mozek potřebuje ještě něco?" zabručel nabroušeně. Harry smutně stáhl obočí k sobě a zadíval se z okna, které bylo kousek od odděleného lůžka.

„Chtěl jsem vědět, jestli se cítíte dobře. Upřímně jsem dostal strach, když jsem vás viděl ležet v kabinetě. A taky mě zajímalo, kdo je ten kocour. Protože... dlouho mi byl přítelem a já měl za to, že jste to vy a... To je asi jedno. Jste v pořádku, tak já půjdu," vyblekotal nejistě a spěšně se zvedl. Zabolelo ho, jak se k němu profesor choval, přestože byl na jeho urážky už zvyklý.

Tys tomu teda dal! Ani jsi nepoděkoval! Byl fakt hodně vyděšený!