Nevím proč tu sedím, a vlastně skoro nic nevím. Nevím proč už ležím, když ani nic neuvidím. Oči mám dokořán a hlavu na zemi, měla bych to vidět, to vzduchu malé víření.
Měla bych cítit, jak kouř a plameny, sahají mi až na tepny. Proč jsem stále na místě? To mi přijde k nevíře.
Hnout se nebo pohnout prstem, všechno mi přijde tak hořce těžké, že až moje záda, už tak hrozně bolavá jsou jak na kousky rozlámaná.
Mé nohy jsou stále na zemi, nevím, jak s nimi se rozchodit.
Ruce pod hlavou mám chuť si založit a celou tuhle komedii ukončit.
Oheň, teplo a dým se mi v kůži rozlévá, kdo pomůže mi, se ptám. Hoří to tu, všude kolem, zkouším se z toho dostat, horem či spodem, ale nikde není ani vidu, ani slechu po mém nouzovém úniku.
A tak stále, lehce a tak sladce, ležím s nohama a rukama na podlaze. Moje záda mě bolí možná méně, za to slzy, ty možná, zachrání mě?
Jen bolest, bolest v duši, pokrytá slzama v poušti na souši. Kde je východ nebo cesta, kudy vyjít z toho černa? Všude tma a v hlavě díra, kde je na únik ta malá škvíra?
