Den co den, co noc to sen a ty v něm.
V hlavě bloudí se mi myšlenky, jestli snad hledáš mne, či stále myslíváš na mne, omluv mě, pokud to tak není drahý ......................
Proč tato energie, co vkrádá se mi do kůže mi přináší utrpení, ale žádné růže? Přemýšlení je věc přínosná, aspoň to tak společnost nazývá, jen já bych teď celou tuhle věc, vzala a hodila ti ji nazpět, protože ty jsi ten, kdo tohle má si odtrpět.
Zda vzala jsem ti něco, vrátím ti to jen když mi vrátíš, co jsem u tebe někde dole pod tvým stolem, ležet a rozplývat nechala, je tam někde ta moje zničená, pošlapaná důvěra?
Okamžiky života, volný proud vzal a vynesl s sebou stopy za tebou, od tebe, od nás dvou.
Tak nechej ten proud téct. Nechej a nech se unášet jarním počasím skvostném, jak tenkrát bylo, když jsem chtěla odevšeho tak najednou bouřlivě, chtivě a utrápeně utéct.
Já utíkala, tys podržel můj chtíč, možná tím, že jsi měl v ruce, či srdci ten zpropadený klíč. Mám na mysli ten klíč, co jen tak v životě nespatříš, není na výrobu či ke koupení, ale jen když mezi dušemi dojde k propletení, mohla bych to nazvat propojením?
Omluv mě za má slova, pokud jsou jen lehce nepravdivá, ale cítím kolem sebe hodně tlaku, málo vzduchu, tolik vzruchu. Proč koukám oknem do toho dvoru?
Proč sedím a píšu do papíru tuhle zkurvenou sloku? Jsem uvězněna v myšlence hochu, že jsem trochu citu nechala na svém gauči v obýváku. Teď tam civím, je tam prázdno, v hlavě mi hučí, chci se vysrat už na to. Já svoje uši si zacpávám, jenže co z toho mám. Dostal jsi se hluboko, hlouběji a spíše zůstal jsi tam déle, než jen na krátko.
