V koutě koukám, koukám do prostoru, hledím si svého, jak jsi mi říkal.
Sedím v koutě a do prázdna, prázdně koukám, ta prázdnota co tu rozrůstá se, zůstala po tobě.
Ty, prosté zájmeno, chci na tebe ukázat, aspoň špičkou, prstovým polštářkem, nehtem, ale ty už v dálce dosáhnout ani šáhnout na mne nechceš.
Jako dvě rovnoběžné přímky ve vesmíru, pokračujeme nekonečně, nikdy se vůlí ani silou neprotneme.
Doufám, že myšlenky, které na papíře píšu zde, se dostanou volným proudem k tobě, zaryjí se ti do morků kostí, pomalu, jistě a bolestivě.
Bolest ve mně vzplála a hoří, hoří jako mosty, které jsi mezi námi spálil, vidíš?
Chtěla bych ti rozumět, chvíli vyznat se, ale jak se vyznat v nekonečnu a neznat přitom správný směr, pravidla. Nikdy si nežil podle pravidel a já nejsem ta, co by dle pravidel uvažovat chtěla.
Intuice mě k tobě zavedla, náhoda a náhodný života směr, kde míříš teď?
Hodláš svůj život konečně smysluplně vést?
V temné temnotě brodím se a snažím se najít, najít kde, kde jsem nechala sebe?
