Lékořicové bonbony {k.th x j.jk}

chapter 6

Den plynul pro Taehyunga šíleně pomalu. Neustále se koukal na hodiny a přemýšlel, jak se vykroutit z té dohody s Jungkookem. Jak skončila poslední hodina, měl co dělat, aby se nerozeběhl pryč ze školy. Zároveň však chtěl s touto milou verzí Jungkooka strávit co nejvíc času. Mohla totiž každou chvílí zmizet.

Už už se otáčel, že opravdu uteče pryč, když Jungkook konečně přišel.

,,Jdeme?" usmál se na něj. Taehyung nechtěl, ale co jiného měl dělat. Tak ze sebe vypravil jen tiché ,,jasně" a nechal se Jungkookem zatáhnout do školní jídelny.

,,Co by sis dal?" zeptal se ho Jungkook s úsměvem, který mu z tváře okamžitě zmizel, když si všiml, jak je Taehyung bledý. To nebylo nic neobvyklého, Taehyung však byl opravdu bledý, ještě víc, než normálně a to si Jungkook ani nemyslel, že bylo možné.

,,Jsi v pohodě?" položil mu ruku na rameno. Taehyung sebou cukl a podíval se na něj. Junkook si všiml paniky a strachu v jeho očích. Něco rozhodně nebylo v pořádku.

,,J-jasně," usmál se Taehyung, ale Jungkook poznal, že ten úsměv byl falešný.

,,Ptal jsem se tě, co si dáš," připomněl Jungkook svou otázku. Taehyung znovu ztuhl. Nejradši by odpověděl, že nic nechce, ale to nemohl říct.

,,J-je mi to jedno," vypravil nakonec ze sebe. Jungkook si povzdechl a koupil mu těstovinový salát. Společně se posadili ke stolu. Všichni jejich spolužáci jim věnovali šokované pohledy a ze všech stran bylo za okamžik slyšet šeptání. Taehyung začal svého rozhodnutí nanejvýš litovat.

,,Nevšímej si jich," slyšel zdálky Jungkookův hlas. Moc ho nevnímal, slyšel jen a jen to šeptání a cítil jejich pohledy.

Znenadání na své ruce ucítil něco hřejivého. To konečně upoutalo jeho pozornost a to, co uviděl, jej šokovalo.

Jungkook, ten Jeon Jungkook, měl na jeho ruce položenou tu svou a jemně svým palcem hladil její hřbet. Taehyungovi se zatajil dech a nevěděl, co má dělat a co se vlastně děje a proč se to děje.

,,Lepší?" slyšel opět Jungkookův hlas a tentokrát to bylo to jediné, co kolem sebe slyšel. Podíval se do jeho očí a ten moment by popsal jako dokonalý. Jungkook se na něj díval pohledem, který si nikdy nedokázal představit. Tak starostlivě se na něj snad nikdy nikdo nekoukal. Na své ruce cítil jeho dotek a všechno se mu zdálo jako sen. Tohle přeci nemohla být skutečnost.

Taehyungovy tváře nabraly rudý odstín. Nevěděl, co má dělat. Slabě přikývl jako odpověď na Jungkookovu předešlou otázku. To bylo to jediné, na co se zmohl.

,,To jsem rád," rozzářil se Jungkookovi na tváři jeho nádherný úsměv. V tu chvíli však na ruce tu Jungkookovu přestal cítit. Dopadl na ni chlad a ihned začal postrádat ten příjemný, uklidňující dotek.

,,Nevěděl jsem, co mám dělat. Úplně jsi nevnímal okolí a vypadalo to, jako bys měl každou chvílí omdlít nebo tak něco. Byls bledej jako stěna. Tak jsem udělal to, co mi přišlo nejlogičtější. Promiň, jestli ti to vadilo." Taehyung už Jungkooka slyšel nanejvýš dobře. Avšak nemohl uvěřit tomu, co říká.

Je tohle opravdu Jungkook nebo se za něj jen někdo se stejným obličejem, tělem a hlasem vydává?

,,N-ne... Pomohlo mi to. D-díky.," vykoktal ze sebe nervózně Taehyung, pohled upřený na svůj talíř.

Neměl hlad. Nechtěl jíst. Svíral se mu žaludek, když to jídlo viděl.

,,Fakt? Tak... To jsem rád," usmál se Jungkook. Taehyung přikývl a posouval jednu těstovinu snad po celém talíři.

Jungkook naštěstí navázal nějakou konverzaci, takže si ani neměl možnost moc všimnout, že Taehyung nic nesnědl. Jediné, čeho si všímal, bylo to, jak se v Taehyungovi tak moc spletl. Myslel si, že je divný, že je zvláštní, že se s ním nedá komunikovat. Ale přitom byl Taehyung v pohodě.

Ne.

Taehyung byl víc než v pohodě. Opravdu se spolu bavili. Jungkook by i řekl, že víc, než kdy se bavil s Hajunem nebo Junseoem. A věděl, že se s Taehyungem chce bavit ještě víc.

,,Nechceš jít se mnou večer ven? Mohli bychom si jít někam sednout a prostě si spolu povídat a kouřit, když už kouříš, čemuž furt nemůžu uvěřit," navrhl Jungkook, když stáli před domem Taehyunga. Taehyung se uchechtl.

,,Proč?"

,,Nevypadáš tak."

,,A jak teda vypadám?"

,,Nevím. Dostatečně jsem tě nepoznal, abych to mohl posoudit," odpověděl Jungkook po chvíli uvažování.

,,Tak vidíš," uchechtl se Taehyung. Bylo očividné, že už se v Jungkookově přítomnosti necítí tak nervózně a nepříjemně.

,,Takže chceš si jít zakouřit nebo ne?" zeptal se znovu Jungkook. Nechápal proč, ale bál se, aby Taehyung neřekl ne. To mu už na něm tolik záleželo?

,,Jasně." A s tím jedním slovem se Jungkookovy obavy rozplynuly a nebyla po nich ani stopa.

,,Takže v osm tady?"

,,Jo. To zní fajn."