Luna byla na světě již velmi dlouho. Za tu dobu se její život několikrát změnil, občas k horšímu, občas k lepšímu.
A tentokrát ji to čekalo znovu.
Jen nevěděla, zda je to dobré, či špatné.
Luna milovala cestování, ale dobrodružství už nebylo nic pro ni. Spíše ráda projížděla krásné krajiny na svém koni a užívala si přírody.
Ovšem v poslední době se čím dál tím víc po Středozemi šířilo zlo a Luna cítila, jakoby z ní vysávalo život, její životní sílu. A chuť cestovat pomalu vymizela.
A dobrodružství? Dřív byla Luna plná radosti a pomáhala v kterékoliv válce mohla, byla zdatnou bojovnicí, která cestovala po Středozemi, aby chránila a pomáhala ostatním. Boj a meče byly její vášní. Ale na její zbraně už se pouze prášilo.
Její nádherný meč, lehký jako pírko. Čepel modře zářila, jílec byl černý a zdobený zlatem. Dýka s čepelí silnější než Mithril, dlouhý jílec s modrými kameny, jeden uprostřed a další dva ve tvaru měsíce. A druhá tyrkysová dýka. Čepel i jílec zdobené zlatem, krátká jako dlaň.
Vše bylo ostřejší než elfské zbraně.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Ovšem tentokrát už se na ně neprášilo a měla je pevně připevněné k opasku, který visel nízko kolem jejích boku kvůli korzetu kolem jejího pasu. Dál měla svou tmavě modrou pohodlnou tuniku, zvlášť tmavě modrý top zdobený zlatými souhvězdími, na nohou kozačky barvy noční oblohy se zlatými podpatky a obrázky.
A nakonec černý plášť, který měl dvě vrstvy, z čehož vrchní byla lehce průhledná a zdobená taktéž zlatými souhvězdími, sluncem a měsícem.
Kápi měla přehozenou přes hlavu a její oči byly skryty před zraky všech.
Kdysi byla známá po celé Středozemi, znal ji úplně každý, ale postupem času se z ní stala pouhá pověst. Pohádka pro děti na dobrou noc, zajímavý příběh k táboráku. Když se rozhodla úkryt, zmizela i víra v ni. Luna, paní měsíce, již neexistovala.
Luna klidně projížděla Krajem a Hobitínem a prohlížela si tu krásu, tu nevinnost.
Kraj neměl ani ponětí o hrůzách mimo domov, za hranicemi. A bylo to vlastně dobře. Hobité nebyli stavěni pro války a boje. Byli to malý lidé, kteří si užívali teplo a pohodlí domova. Jejich pohodlné nory se zahradami plných stromů, keřů, květin. Kolem pole a lesy.
Nakonec se Luna zaměřila na noru na kopci, kde na kulatých dveří zářilo modré znamení. Znak toho, kde je sraz.
Luna si povzdechla, než vyrazila k noře. Před norou už stálo několik poníků, kteří se úplně klidně pásli. Na hřbetu sedla měli několik těžkých batohů. Luna slezla ze svého koně a z brašny vzala pár krásně červených jablek.
Jablka začala poletovat kolem ní a před každým poníkem se objevilo jedno.
Šťastně snědli svá jablka, zatímco se Luna usmála a jednoho poplácala po krku, než se vydala ke dveřím.
