Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|10|

Probírám se v již známé posteli. První, co vnímám, je bolest hlavy. Zaúpím. Položím si ruku na čelo. Trochu sebou cuknu, když zjistím, že tam mám studený obklad. Jak dlouho jsem byla mimo?

„Dobrý nebo budeš znovu zvracet?" otočím se za hlasem. Matthias sedí na sedačce a na stolku před sebou má rozloženou spoustu papírů. Několik z nich drží v ruce.

„Nebudu," pomalu se posadím. Obklad pokládám na noční stolek. Peřinu odsunu na druhou stranu postele, než přehodím nohy dolů. Když se pokusím vstát, zamotá se mi hlava. Raději si zpět sednu a dívám se před sebe.

„To je dobře. Znovu se mi ta postel převlýkat nechce," zasměje se. Pohledem trhnu k němu. Má hezký smích. Počkat? Převlékat postel? Před očima se mi zobrazí vzpomínky na noc. Zabořím si hlavu do dlaní.

„Omlouvám se," zašeptám skrz ruce. Zamumlá jenom, abych to neřešila a slyším, jak se zvedá. Brzy na to se postel vedle mě prohne. Položím si ruce do klína a pozoruju stromy skrz balkónové dveře. Ztuhnu, když se natáhne, přivlastní si mou pravou ruku a proplete si se mnou prsty. Nechápavě na něj pohlédnu.

„Bylo mu šestnáct," pohled má tvrdý, hledí ven bez jediné emoce. Okamžitě mi dojde, že mluví o mrtvém vlkovi. Zmáčknu mu ruku, sice nevím, na co myslí, ale je vidět, že ho to nehorázně trápí. Cítím, že jeho vlk je velmi blízko pod povrchem. Položím si hlavu na jeho rameno.

„Kdybys mě nechal jít, nic z toho by se nestalo," zašeptám, i když vím, že tohle doopravy slyšet nechtěl. Chvíli mlčí a já si přeju, abych mu mohla vidět do hlavy. Teď by mě doopravdy zajímalo, na co myslí.

„Možná," odpoví nakonec, „ale to už se nikdy nedozvíme. Teď seš tady a já rozhodně nemám v plánu nechat tě odejít. Nevím, kdo za tím stojí, ale najdu ho. Nebo ji. A všechny, kdo té osobě pomáhají. Zaplatí za všechno, co kdy smečce udělali. Přinesu ti jejich hlavy, slibuju."

Vyděšeně se odtáhnu, doufám, že to nemyslel vážně. Raději se rozhodnu to nerozebírat. Zamyslím se: „Proč jdou po mladých vlcích?"

Pustí mou ruku a natáhne se na postel. Nadzvednu obočí, poposadím se víc doprostřed postele a nohy si dám do tureckého sedu. Nikdy jsem si ho pořádně neprohlížela, takže když zavře oči, pohledem přejíždím po jeho tváři.

„Nemá smysl útočit na staré vlky. Nepředstavují pro ně takový problém. Naši mladí jsou velmi loajální, pro smečku by udělali cokoliv. Trénujeme je dobře, jsou to schopní bojivníci. Jenže..."

„Jenže jeden proti několika zkušenějším vlkům nemá šanci," doplním ho.

„Přesně. Až příště zaútočí, bude to zase na jedince, nebo na malé skupinky po dvou, maximálně třech. Nikdo se teď nesmí pohybovat po okrajích smečky sám, o to jsem se postaral. Zároveň však musíme počítat i s tím, že máme teď o několik plně vycvičených vlků míň. Poslal jsem některé stopaře do terénu, i když zatím moc úspěšní nejsou," rukama si přejede po tváři. Strach o smečku a starosti mu nepřidávají. Vypadá starší.

„Myslíš, že znovu zaútočí?" kývnu směrem k větvím stromů, které se kývají nátlakem větru.

„Vím to. Není otázkou jestli, ale kdy. Nemám nejmenší tušení, jestli mám den času nebo jen pár minut. Jestli někoho zabijí nebo ho něchají žít. Bude to žena nebo muž? Jsou ochotní zaútočit na naše mladé? Smečku uzavřít nemůžu, to by jim akorát nahrálo."

„Cítíš je? Když zemřou?"

Zvedne se a postaví se před postel. Stojí zády ke mně: „Je to těžké to rozeznat. Nedá se to popsat. Nikdy jsem se nenaučil, jak impulzy oddělit. Cítím, že je s někým něco v nepořádku, ale ono se ukáže, že jsou to jen zlomené kosti z tréninku. Jindy je to ta samá vteřinová bolest a pak nic. Jsou mrtví."

„Nevěděla jsem, jestli je to pravda. Jen jsem slyšela, že se to říká," přejdu k sedaččce a prohlížím si papíry, které leží na stole.

„Je to pravda. Jenže i ti nejlepší Alfové mají problémy s porozuměním impulzů," projede si prsty krz vlasy a začne sbírat papíry. Připojím se k němu a podávám mu je. Zarazím se na mapě smečky s třemi červenými křížky. Nemusím se ho na to ptát. Místa činů. Všechny jsou na východní straně. Matthias očividně dokáže číst z výrazů ve tváři, protože mi mapu sebere z ruky.

„Samotáři to nejsou. Na východ je jich jen pár a všechny máme zaevidované. Nikdo nový tam nepřibyl, to už jsme zkontrolovali," sroluje mapu a vloží jí do tubusu.

„Proč tedy nechávají těla jen na východě? Kvůli lesu? Řece? Co ten starý smečkový dům?" snažím se přemýšlet nahlas, i když je mi jasné, že tyhle otázky už si pokládal mnohem dřív, něž já.

„Tam máme hlídky, malá. Je to pořád součástí našeho teritoria. Vyloučeno," okamžitě vrtí hlavou, „navíc hlídky mají nepravidelné směny a mění se i počty ve skupinách. Tam se jen tak nedostanou."

„Počkej," podávám mu poslední papíry, „nějak se sem dostat musí. Když se hlídky takhle mění, jak je možné, že na území dokážou proklouznout, zanechat po sobě takovou spoušť a zase zmizet? Bez povšimnutí? Jedině, že by měli někoho..." umlčí mě prst na mých rtech.

„Přesně tak, malá. Hledáme ji, nebo ho," jeho hlas je tichý a pohled smutný, zklamaný.

„Proč by to někdo dělal?" odtáhnu se, abych mohla potichu promluvit. Je mi jasné, že na tuhle otázku nezná odpověď ani on. Jestli je ve smečce zrádce, musí se hodně rychle přijít na to, kdo to je.

„Nikomu nevěř, ano?" šeptá. Je mi jasné, proč šeptá. O tomhle očividně moc členů smečky neví. Narovná se a dodá: „Já tu jsem pro tebe vždycky. Když nebudu poblíž, nech si zavolat Betu, tomu můžeš věřit."

Přikývnu. Dobře. Všechny papíry i tubus bere do jedné ruky, druhou pak otevírá dveře na chodbu. Jakmile se ke mně připojí, volnou rukou chytí mou a táhne mě pryč. Brzy jsme v jeho kanceláři, která narozdíl od včerejška vypadá jak po výbuchu atomové bomby. Všude jsou papíry, mapy. Mezi tím vším na stole leží notebook. Přidá tam veškeré papíry a mapu, kterou držel a odcházíme.

Dostáváme se do hlavní kuchyně, nebo to tak alespoň vypadá. Lehce se usměju na všechny, kteří tam zuřivě pobíhají. Projdeme skrz do přilehlé jídelny. Hluk v místnosti utichne. Polknu. Na něj to však vůbec nepůsobí. Zastaví se až u stolu, kde sedí Beta. Ten vypadá unaveně, tvář zkřivenou starostí a na stole leží papíry. Očividně minimálně jednu noc nespal. Matthias mi odsune jednu ze židlí. Posadím se, i když jsem nervózní.

„Už je Vám lépe?" setkám se pohledem s Betou. Zmohu se jen na přikývnutí. Mezitím se na stole objeví talíře. Všichni poděkujeme a vlčice, která je přinesla, s úsměvem a rychlým krokem zase odchází.

Tentokráte při pohledu na jídlo dostanu ještě větší hlad. Konečně. Nutím se však jíst pomalu, aby se mi náhodou neudělalo špatně.

„Těla budou večer připravená," Beta svou pozornost upře na Matthiase a zapředou spolu tichý rozhovor. Vycítím, že půlka z něj se stejně odehrává přes vlčí frekvenci.

„Vadilo by, kdybych si šla ještě na chvíli lehnout?" obracím se na Matthiase, který sedí nad napůl rozjezeným jídlem s papíry v ruce a nenávistí v očích.

Celou dobu, co jsem jedla, jsem si říkala, že se budu snažit pochytit toho co nejvíc. Nejde to. A teď, když jsem se po dlouhé době najedla, mám pocit, že se mi tělo rozpouští štěstím.

„Zvládneš tam dojít sama?" pohledem stále přejíždí po větách na papíře před sebou.

„Myslím, že ano," začnu se zvedat, ale to už mě zarazí. Otočí se ke mně a přiblíží se. Srdce mi vynechá jeden úder, když se nakloní a rty mi přitiskne na čelo. Aniž bych se rozhlížela okolo, raději se rychle vydám pryč. Cestou naštěstí potkám jen pár vlků, na které se usměju. S každým krokem, který udělám, cítím, že na mě padá únava.

V pokoji okamžitě zamířím k posteli. Stočím se do klubíčka, vlasy rozpuštěné, přikryju se peřinou. Zavírají se mi oči. Kdybych však věděla, co mě čeká až se probudím, nikdy bych si lehnout nešla.