Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|21|

Chtěla jsem vyběhnout ven. Jenže to, co jsem spatřila, mě zastavilo v půlce kroku. Matthias se natáhl a injekci jí vrazil do stehna.

„Užij si to," jeho výraz je úplně jiný, než jaký jsem u něj kdy viděla. Oči jsou vlčí, rty stažené do úzké čárky, svraštěné obočí.

„Ty hajzle! Zabijou tě! Tu děvku taky!" Audrey na něj začala křičet z plných plic. Byla to špatná volba, protože Matthias už dávno nebyl mezi námi. Přepl do úplné role vlčího Alfy, který je ochotný pro smečku udělat cokoliv.

Stihnu jen vykřiknout a přikrýt si ústa, než na zem dopadne lidská hlava. Vytřeštěný pohled, který zírá před sebe. Věděla jsem, že to takhle nejspíš skončí, ale i tak jsem na to nebyla připravená.

„Odveďte jí," střetneme se pohledy. Začnu vrtět hlavou, no on už se ode mě otáčí. Ruce má celé od krve, ale to s ním ani nepohne. Zmizí mi z dohledu.

Podívám se na Seana a Lestera. Oba mají ve tváři naštvaný výraz. Je na nich vidět touha bojovat. Rozhodně nechtějí trávit čas tím, že mě budou doprovázet do bezpečného útočiště. Nevidím se.

„Jdeme," zavelím rozhodnutě a je mi jedno, jak moc naštvaný Matthias bude. Oba mě následují a z budovy už vybíháme ve vlčích podobách.

Venku panuje totální chaos. Zem se začíná zbarvovat do ruda. Snažím se najít Matthiase. Kličkuji mezi bojujícími vlky a pohledem tikám přes vřavu před sebou. Nikde ho nevidím.

Narazí do mě těžké, vlčí tělo. Udělám kotrmelec i s útočníkem a oba skončíme o několik metrů dál, než bylo místo střetu. Zavrčím a cvaknu zubama. Když se rozeběhne s cílem zaútočit, jeho zuby ani drápy se ke mně nedostanou. Zabrání jim v tom dvojice vlků. Na zem už dopadá jen tělo, které brzy začne vychladat.

Spatřím Matthiase. Je stále v lidské podobě, ale v boji mu to očividně vůbec nepřekáží. Společně se svými vlky se snaží zabít co nejvíce útočníků. Chci se rozeběhnout za ním, ale zahlédnu ještě někoho.

Otec kývne hlavou a otočí se, aby zmizel mezi stromy. Zavrčím na své společníky. Dávám jim tím najevo, aby se připojili k ostatním tady. Tohle si vyřídím sama. Je to můj boj.

Nechávám se vést jeho pachem. Pokládám tlapy jednu za druhou, potichu, i když vím, že mě slyší. Nepotřebuji však přilákat pozornost dalších. Otce najdu stát na malé mýtince. Byl otočený zády ke mně s rukama po lokty v kapsách. Vypadal, že je mu vřava a umírající vlci úplně lhostejná.

„Takhle to být vůbec nemělo," promluvil a ukázal, abych se k němu ještě více přiblížila. Zvažuju, jestli udělat těch pár kroků.

Nakonec se postavím před něj, ale už jako člověk. Píchne mě u srdce. Jsem ráda, že mě máma tehdy vzala sebou a nenechala mě tady s ním. Co by ze mě bylo? Rozhodně nechci skončit jako on.

„Myslím si, že když nic jiného, tak si zasloužíš znát historii. Před patnácti lety..., to ještě smečku vedl Matthiasův otec. Byl tu pokus o převrat. Vedení ho potlačilo, ale ne moc hezkým způsobem. Ty, o kterých věděli, že byli zapojení, nechali popravit. Několik z nás však vyvázlo bez toho, aby se o naší účasti vedení vůbec dozvědělo," vytáhl něco jako starou fotografií. Podal mi ji. Opatrně si ji vezmu. Barva byla už vybledlá a na místě, kde byla fotografie přeložená, je barva úplně vydřená. Bez váhání poznávám mámu. Vypadala tam velmi šťastně, usmívala se a objímala muže, kterým předpokládám, že byl Ruben.

„Nevěděl jsem, že s tebou chce utéct. A myslím, že to nevěděla ani ona, když se převrat udál. Chtěl jsem, aby smečku vedl někdo lepší, někdo, koho bude zajímat, jak se i obyčejní vlci v ní mají. Kdo jim nebude bezdůvodně ubližovat," pořád se dívám na fotografii a celou dobu ho nechávám mluvit.

„Chtěl jsem, aby se utkala s Lunou, odmítla. Že tohle nechce. Zachovala se jako totální zbabělec. Přitom stačilo vyzvat jí na souboj a mezitím zabít Matthiase. Jejich rodina už vládne příliš dlouho a v žilách jim koluje krev vrahů. Hlavně jejich předci si vynucovali poslušnost vyvražďováním," jeho slova zněla jako když je říká zmije.

„Kdo je měl nahradit? Ty? To nemyslíš vážně," odfrknu si. Sice ho skoro neznám, ale rozhodně to není vůdčí typ. Podívám se na něj: „Kdyby se vám ten převrat před lety povedl, smečka by se rozpadla. Neudrželi byste jí."

„Měli jsme to vymyšlené. Zvládli bychom to. Ale Joss s tím nechtěla mít nic společného! Mohla být Lunou! Všichni by se jí klaněli."

„No... myslela jsem, že jsi mámu znal mnohem lépe. Neměla ráda pozornost, takže tvůj nápad fakt nefungoval. A nesnášela boj," udělám krok blíž k němu. Přemýšlím, jestli jí někdy doopravdy miloval. Zajímal se o ní? Věděl, co má ráda? To už se nikdy nedozvím.

„Chtěli jsme změnu!" jeho oči se mění do vlčích.

„Ale za jakou cenu?! Nedivím se, že odtud máma utekla. Mohla zemřít, a to nechtěla riskovat. Teď už to chápu. Přestal ses zajímat o ní, ale chtěl jsi smečku. Nešlo ti o lepší podmínky a bezpečnost. Tyhle kecy si nech. Ovládla tě touha po moci. To se ti ani teď nepodaří! Matthias je silnější, než ty," fotografii vezmu a roztrhnu jí na několik kusů. Jestli v mých očích byla máma statečná žena, teď vystoupala ještě víc. Navždy bude mojí hrdinkou.

Otec moje myšlenky přeruší: „Chtěl jsem, aby ses ke mně připojila. Tys ale začala nadbíhat jemu a hodláš před ním sklonit hlavu. Zdradilas mě! Moje vlastní krev!"

„Ještě něco?" odseknu mu a přenechám Dumě veškerou kontrolu. Vlčí tělo střídá lidské. Ani já jsem boji moc neholdovala, ale někdy to bylo nezbytně nutné pro přežití. To někdy bylo teď.

Jeho vlk byl o něco větší než Duma. Ale její zlost byla však mocnější. Nehleděla na to, že byl v boji zkušenější. Byla hbitější. Když útočil, mrštně uhýbala a uskakovala. Jakmile však na moment zastavil, využila toho a vyrazila. Podařilo se jí ho párkrát zranit. I on jí zasadil několik ran. Osudnou chybou se mu však stalo otočení se na dva vlky, kteří v lidských podobách vkročili na mýtinu. Využila toho a zakousla se do měkkého masa na krku. Pod zuby jí vyhasl život muže, který byl zčásti jejím tvůrcem.

∆∆∆∆∆

Hezký večer všem,

doufám, že si užíváte poslední dny před svátky alespoň trochu v klidu. Dnešní kapitolou si mohu odškrtnout další místo, kde se dá psát, a tím je neurologická ambulance v nemocnici. :)

Krásný zbytek dne,
Aish