Irunvale: Boj o přežití /AK 2023/ ✓

|23|

Probírám se v posteli. Nejsem sama, Matthias ještě stále spí vedle mě. Nevím, kolik je hodin, ale venku je tma. Obávám se, že jsem prospala víc jak den. Potom, co jsem ošetřila Matthiase, donutil mě, abych se nechala ošetřit a šla si lehnout. Usínala jsem, když byla druhá polovina postele prázdná. Nemám nejmenší tušení, kdy přišel.

Mám pocit, že mě bolí úplně všechno. Nemůžu se donutit, abych se pohnula, natož vstala. Zůstávám ležet ve stejné poloze jako jsem se probudila. Zavřu ještě oči. Matrace za mnou se prohne. Čekám, co udělá. Obejme mě, políbí do vlasů a ihned na to znovu usíná.

Ležím ještě nějakou dobu, ale když už nemůžu usnout a začínám se nudit, donutím se vstát. Matthias se neprobudil, pouze se zavrtal víc do polštáře. Potichu vyjdu ven na chodbu. Nohy mám bosé, ale to mi nevadí. Samy mě nesou směrem k nemocničnímu křídlu. Přemýšlím, zda má cenu klepat. Ani nevím, jestli tam doktor je. Všechny sestry, které jsem potkala cestou potkala, vypadaly, že hodně pospíchají, proto jsem se nechtěla moc vyptávat.

„Je uvnitř, jestli s ním potřebujete mluvit," procházející sestra se na mě usměje a pokračuje dál ve své cestě. Nezaklepu okamžitě, nějakou dobu stojím na chodbě. Možná to nechci ani vědět. Kolik jich zemřelo a kolik jich má šanci na uzdravení.

„Půjdete dál nebo tam budete stát?" ozve se doktorův hlas zevnitř. Tak dobře, teď už to nezamluvím. Udělám krok, otevřu dveře a vejdu dovnitř.

Doktor leží na lehátku pro pacienty. Když se začne zvedat, zastavím ho: „Ležte, odpočívejte."

Děkovně se na mě usměje a znovu zavře oči. Posadím se na jednu ze židlí před jeho stolem tak, abych na něj viděla. Promluví až po pár minutách: „S čím potřebujete pomoc?"

„Kolik z vážně zraněných vlků zemřelo?" nutím se slova vyřknout. Stahuje se mi hrdlo. Moje rány se již zacelili, ale mám šílený hlad. To však vyřeším až za chvíli.

„Ztratili jsme další čtyri, od doby, co byli přijmutí na křídle. Další ztrátu už neočekávám. Všichni ostatní by měli být stabilizovaní a mimo ohrožení života," pomalu se zvedne a posadí, „díky, že jste pomohla. Hodně to pro smečku znamená. V jejich očích jste vystoupala vysoko. Bojovala jste za nás a pomohla jste se zraněnými."

„To by udělal každý," zašeptám. Naše pohledy se střetnou. Je mi jasné, že ten doktorův říká jediné. Ne úplně každý by to udělal. Proběhne mezi námi ještě krátká konverzace, než odcházím. Vím, že si potřebuje alespoň trochu odpočinout.

Rozhodnu se ještě před návštěvou kuchyně a jídelny, vydat se mezi lůžka. Spíš než ze své vlastní iniciativy, tak poslechnu Dumu, kterou tam něco táhne. Ve dveřích se však zarazím, je tam takové ticho. Ruší jej pouze občasné posunování zraněných na lůžkách, pípání přístrojů a kroky ošetřujících.

Pohledem se střetnu s jedním z vlků. Jeho tvář si pamatuji. Je to ten, kterému jsem pomáhala po boji vstát a dostat ho k autu. Vlídně se na mě usměje. Oplatím mu to a rozejdu se k tomu.

„Jak vám je?" ráda bych se někam posadila, ale není kam. Zůstávám proto stát u jeho lůžka. Když prsty pohne směrem ke mně, neváhám. Chytnu ho za ruku.

„Děkuji," jeho odpověď je spíše jen pootevření úst a lehké stisknutí mé ruky. Na nic jiného se nezmohl. Ještě chvíli ho držím za ruku, než jí i já lehce stisknu a pustím. Rozhlédnu se znovu kolem. Někteří vlci spali, jiní mě pozorovali. Postupně je všechny obcházím. Ani nevím, proč to dělám, ale něco mi říká, že je to správné.

Možná tak o dvě hodiny později se dostanu do kuchyně. Břicho mi kručí hladem, mám žízeň. U jedné z ploten stojí May. Zamávám jí a dojdu až k ní. Z jídelny se ozývá hlukot, i když je prostředek noci. Ještě i následujících pár dní budeme mít trochu rozházené doby. Ale nikomu to asi nevadilo. Byli jsme rádi, že jsme živí.

„Nechám Vám to odnést ke stolu, Alfa se po Vás už ptal," pozoruju každý její pohyb. Když vidím, že mi začne rovnou nandavat, oddychnu si. Teoreticky by mělo být nebezpečí zažehnáno, ale chtěla jsem pro jistotu být opatrnější. „Nebo jestli si to chcete vzít, tamhle jsou příbory."

Poděkuju jí a i s talířem plným jídla se vydám směrem, kterým ukázala. Vezmu si příbor do volné ruky a pak už vycházím z kuchyně. V jídelně je mnoho volných míst, ale i tak je tam poměrně velký hluk. Vlci, kteří seděli u svých rozjezených talířů rozhodně nevypadali jako někdo, kdo nedávno bojoval o holý život. Smečka se pomalu začínala zotavovat a přesně tohle bylo zapotřebí.

Matthias ani ostatní výše postavení vlci neseděli u svého stolu, naopak. Seděli přímo uprostřed dlouhého stolu mezi ostatními. Donutí mě to se pousmát. Vedle Matthiase bylo volné místo, ke kterému okamžitě zamířím.

„Můžu?" jakmile se na mě otočí několik párů očí, pochopím, že ta otázka byla zbytečná. Rychle se raději posadím.

První sousto jídla mě donutí spokojeně povzdychnout. Matthiase a několik dalších vlků to rozesměje. Jejich smích je podstatně tišší, než muže vedle mě. Asi se obávali toho, jaký by přišel trest.

Pak jeden z nich, ten nejodvážnější promluví: „Je to výborné, že, má paní?"

„To tedy. Mám hlad jako vlk," jakmile to prohlásím, smích se ozve všude okolo mě. Cuknu sebou, když na mou nohu dopadne mužská ruka. Sevřu mu pod stolem ruku do své a druhou dál spokojeně jím. Místnost má úplně jinou atmosféru, než kterou měla předtím.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Zatímco se peru s masem a omáčkou, přemýšlím, jestli to platí i pro Irunvalskou smečku. Stále mě na hrudi tlačí divný pocit. Jako kdybych za všechno mohla já. Jenže Duma i vlci sedící okolo mě ani přinejmenším nevypadají, že by mi to dávali za vinu.

Jsem zvědavá, co přinese budoucnost. Momentálně si dopřáváme chvilku štěstí, ale brzy jej vystřídají slzy. Zítra se budou pohřbívat mrtví. Jedna z dalších věcí, na kterou rozhodně nejsem připravená. Ani roky strávené v této smečce by mě na něco takového nepřipravily. Musíme tam být. Já i Matthias. Poskytnout pozůstalým podporu. Udělat další krok a ukázat, že Irunvalskou smečku čekají velké změny.