Polibek / Stein27

11.

Pohled Petra:

Celej dnešek mě tak strašně sralo co se včera večer stalo.

To jsem fakt posral.

Jenže to je těžký, když je tak kurevsky nádherná.

"Nad čím přemejšlíš?" vyruší mě Calin.

"Ale asi jsem něco solidně posral" zasměju se a loknu si piva na stole přede mnou.

"Zase jedeš po nějaký buchtě jo?" ušklíbne se a chytne mě okolo ramen.

"Ty seš debil"

"Tak jestli ti za to stojí tak tady neseď, zvedni se a běž si to u ní vyžehlit"

Mně z ní spíš něco stojí.

Nic mu na to neřeknu a zvednu se.

Jdu se snažit.

Aspoň pro jednou.

***

Ležím v posteli a koukám na yt.

Slyším klíče v zámku a dojde mi, že to je Petr, protože brácha je v Praze.

Když se jeho kroky přibližují spíše k mému pokoji než k tomu jeho, který je na opačné straně, doufám že si nechce promluvit.

Proto radši potichu zaklapnu notebook a dělám, že spím, abych s ním nemusela nic řešit.

Tak strašně se po včerejšku stydím, že to není asi ani možný.

"Anastázie?" ozve se za dveřmi a koutky mých rtů jemně cukají nad tím jak sladce moje jméno vyslovil.

Přesto, že neodpovím otevře dveře a vejde dovnitř.

Co jako dělá?

Opatrně dosedne na matraci vedle mě a povzdechne si.

"Stydím se za to co se stalo včera" začne a já jen bedlivě poslouchám co z něho vyleze.

"Vím, že jsem to asi šíleně posral a, že mě teď stejně neslyšíš, ale to nevadí, klidně ti to ještě i tisíckrát zopakuju" lehce se pousměju, ale dávám si pozor, abych ze sebe nevydala ani hlásku.

"Mám tě vlastně docela rád a nechci ti ublížit" hlasem zeslábne tak, že mám skoro problém rozumnět tomu co říká, ale pořád nic neřeknu.

Tak mi neubližuj.

"Jenže já se bojím, že to asi ani jinak neumím" pohladí mě po vlasech a zvedne se.

Znovu otvírá dveře a já si přeju mít tu odvahu ho teď nenechat jít a místo toho se zase nechat líbat.

***

Jelikož je neděle, tak jsem dneska z postele vylezla až když jsem odpoledne potřebovala na záchod což značně omezilo možnost se potkat s Petrem.

Ale bohužel je nemožný ho ignorovat, když doslova bydlíme ve stejným bytě a proto teď sedím vedle něho na gauči v obýváku a i s bráchou na něco koukáme.

Teda spíš oni, protože já se teď dokážu věnovat jenom svým myšlenkám.

A možná spíš jenom brácha, protože na sobě snad každou chvíli cítím Petrův pohled.

Tak svůj pohled radši věnuji svému telefonu a dělám jakoby nic.

***

Je tu dalsi kapitolka te nejlepsi ff, na tu nejlepsi osobu od te nejlepsi autorky🤗❤️.