Nejlepší Rozhodnutí

7.

Ashely

Když jsem se probudila, postel už byla prázdná. Jsem ráda, protože mě pořád děsí spát s ním v jedné posteli.

Nejdřív mě napadlo, že bych mohla spát na gauči, ale tu myšlenku jsem rychle zamítla. Nechci si dělat zbytečné problémy.

Včera večer, po tom, co zjistil, že už mu toho víc neřeknu odešel do své pracovny. Využila jsem toho a snažila se usnout dříve než přijde.

To se mi nepovedlo, neboť mám problém usínat na nových místech. Hlavně když se tam necítím bezpečně.

A tady se necítím bezpečně. Možná jsem paranoidní, ale mám takový pocit, že mě bodne nožem ve spánku. I když, kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal.

Takže když někdy okolo půlnoci přišel do pokoje, předstírala jsem spánek. Ale i tak mi neuniklo, že byl z něčeho frustrovaný a vystresovaný.

Nevím z čeho a nic mi do toho není. Jenže i tak jsem se nemohla zbavit pocitu, že za to můžu já.

Vyhrabala jsem se z postele a šla rovnou do koupelny. Když jsem se uviděla v zrcadle málem jsem dostala infarkt.

Mám jsem rozcuchané vlasy, mrtvolný výraz a černé kruhy pod očima. S tím musím něco udělat, nebo se mě tady budou ještě bát.

Učesala jsem si, své světle hnědé vlasy a pokračovala s ranní hygienou. Když jsem byla hotová s tímhle, šáhla jsem po taštičce s makeupem, který jsem si také přivezla.

Černé kruhy pod očima jsem zakryla jako profík. Aspoň k něčemu mi to, že jsem si musela neustále zakrývat modřiny bylo. Teď jsem si mohla zakrýt i kruhy pod očima tak, že to nikdo nepozná. Dobrý ne?

Uznávám že být optimista mi asi moc nejde.

Šla jsem do skříně a přemýšlela, co si mám vzít na sebe. Chtěla jsem si vzít kraťasy a tričko, ale nevím zda je to vhodné.

Z přemýšlení mě vytrhlo jemné klepání na dveře.

Jsem sice pořád v pyžamu, které se skládá z černých, volných kraťasů a stejně barevného tílka, ale jinak jsem byla upravená, tak jsem se rozhodla otevřít.

Za dveřmi nervózně přešlapovala Amélie. To mě docela překvapilo.

„Potřebuješ něco?” Zeptala jsem se jí a snažila se znít co nejvíc mile.

„Vlastně jsem přišla za tebou.” Nervózně přešlápla a podívala se na mě. „Můžu dál?”

Ustoupila jsem ode dveří a ona vešla dovnitř. Hrála si s prsty na rukou, což pro mě bylo znamení být milá, protože se bojí a je nervózní.

Než jsem stihla cokoli říct promluvila. „Přišla jsem se ti omluvit. To jak jsem se k tobě včera chovala nebylo hezký..” Podívala se do země.

„To je v pořádku, já to chápu. Jsem tu v podstatě jen vetřelec.“ Usmála jsem se na ní povzbudivě.

Vzhlédla ke mně. „Je mi líto, že se tak cítíš.“

Pořád mě jenom lituje. To nechci. Navíc to vypadá, že má velké srdce, ale to se jí brzo zlomí, pokud bude takhle litovat a soucítit se všemi.

„To je v pohodě Ami..“ Odmlčela jsem se a změnila téma. „A víš co, když už jsi tady, nechtěla bys mi poradit co si mám vzít na sebe?“ Ukázala jsem na pyžamo, co mám na sobě.

Zasmála se. „Tak jo.“

Vedla jsem ji do skříně. „Napadlo mě vzít si kraťasy a tričko, ale nevím jestli to je vhodný..“ Přiznala jsem.