The fountain.

Kostlivcova píseň

Obraz mého obličeje se vykresluje v zrcadle.
Snaha uniknout této scéně se zdá zbytečná.
Začíná to tady a končí taktéž.

Oslepující záře koupelnového světla pravidelně problikává.

A teď. A teď. A teď.

Bylo by naprosté ticho, nebýt neustálého, nervy drásajícího tikání hodin.

Tik..... tak...... tik...... tak....

Chci zpátky, chci zpět.

Odbyla desátá hodina večer.

Chci zpátky, chci zpět.

Mezi žebry koster, které se pohupovaly na laně hrála neznámá melodie.
Jednotlivé tóny jakoby k sobě vůbec neladily.

Avšak píseň dohromady dávala naprostý smysl..

Tik... tak... tik... tak..

Pach shnilého masa visel ve vzduchu.

Obraz mého obličeje se vykresloval v zrcadle.

Kolem mne byly kostry. S tou přede mnou bylo něco jinak.

Proč tu vůbec jsem?!


Chci zpátky, chci zpět!

Slyší mě vůbec někdo?!



Mezi žebry koster, které se pohupovaly na laně hrála neznámá melodie.

Jednotlivé tóny jakoby k sobě vůbec neladily.

Avšak píseň dohromady dávala naprostý smysl..