Střípky nenávisti

Bez citů

Varování: +18
Takové lehké, ale je tam.
——————————————

Celý den byl únavný.
Sladké řečičky a to všechno kolem toho. Naštěstí se vyhnuli líbáni! Ale bylo jasné, že na to taky dojde. Jenomže líbat se s Grangerovou? to prostě nešlo! Nedokázal si to ani představit.
Zalezl do pokoje a plácl sebou na postel.
„Myslím, že by to mohla být ta Astorie, celkem na to odpovídá." Prohodil směrem k té náně, která si ho celý den jenom dobírala. Nikdo, vůbec nikdo, koho znal, si k němu nedovoloval to, co ona, a to i když byl smrtijed.
Měla by z něj mít respekt, ale ona ne!
Klidně by ho i zabila, chladně a nemilosrdně. Kde se to v ní sakra vzalo?
"Já nevím, nějak se mi to celé nezdá, že by to bylo až tak jednoduché. Co si pamatuji, na téhle škole nebylo nikdy nic jednoduchého, až na učení."
"Šprtka se v tobě prostě nezapře." Uchechtnul se.
„Tebe prostě frustruje, že jsem chytrá, za to co ty ses musel drtit na každou hodinu."
"A ty snad ne? Bez svých knížek bys nebyla nic! Kdyby ses nic neučila, byla bys prostě další ošklivá, průměrná, mudlovská šmejdka." Pronesl ledově a ona na něj zůstala zírat s otevřenými ústy, to přehnal.
Zatnula ruce v pěst a skočila na něj, aby mu uštědřila pořádnou ránu pěstí.
„Ty imbecile!" Křičela a prala se jako smyslů zbavená.
„Jak vůbec můžeš? Zrovna někdo jako ty!" Přišla další rána pěstí, a to bylo i na něj moc.
Chytl jí silně za zápěstí a dalo mu dost práce, aby ji udržel a překulil se nad ní.
„Sakra uklidni se! Mysli na svůj stav."
„Pust mě!"
„Dost! Uklidni se!"
„Já se nechci uklidnit! Nechci se uklidnit!"
„Omlouvám se, stačí?" Pohlédl jí do očí a ona zhluboka dýchala.
„Já tě tak nenávidím! Tak hrozně moc!" Zašeptala s odporem v hlase.
„Můžu tě uklidnit, že je to oboustranné." Ujistil jí a ona mu pohlédla do očí, značně klidnější.
„Jsi hrozně agresivní."
„To je tebou." Ušklíbnula se, ale brzo jí smích přešel, jeho očí. Bylo v nich něco, co jí přitahovalo jako magnet, něco, co nešlo přehlédnout. Bylo to prostě tam a najednou si uvědomila, že se dívá opravdu do jeho očí, ne do očí, které patřily Harrymu, lektvar vyprchal. A pak si uvědomila, jak bolestně moc touží po tom, aby jí políbil.
Byl to sice blbec na entou, ale byl to muž, opravdový chlap.
Nebyl to poseroutka jako Ron, nechoval se dětinsky jako on. Neschovával se za sladké řečičky. Prostě jí jasně řekl, jak to má. A to se jí svým způsobem líbilo. I když jí nenáviděl, což byl celkem háček.
Ale už se s nikým tak dlouho nelíbala.
Už tak dlouho necítila ten příjemný dotek dvou těl a on na tom byl dost podobně. Což ona samozřejmě netušila.
„Jsem přece jenom malá mudlovská šmejd..." Umlčel jí. Dováděla ho k šílenství a bohužel ne jenom tím, jak byla otravná.
„Malfoyi?" Vyhrkla překvapeně, když se k ní naklonil a přejel rty po jejích.
„Už sakra drž hubu." Vyštěkl a políbil jí tvrději. Nebyl v tom cit, nebyla v tom láska, jen čirá touha a agrese, něco, co právě teď oba potřebovali. Přitáhla si ho za vlasy a vyšla mu vstříc a on si jí bral, kousek po kousku. Cítila jeho kořeněnou vůni s příměsí máty a jeho omamovala její tóny levandule a tulipánů.
Nebyl jemný a ona ani nechtěla, aby byl, proboha, kdyby byl, už by mu jednu vrazila, ale tohle jí naprosto odrovnalo. Její svaly to naprosto ochromilo, nemohla se hnout, nemohla dýchat, mohla jenom slastně vzdychat do jeho úst.
Ale jedno bylo jasné, že to muselo skončit, jednou či později, bylo jedno, jestli za minutu či za dvě, prostě muselo a taky skončilo.
Oba na sebe mlčky hleděli, oči nechápavě přilepené jeden na druhém a pomalu si přehrávali, co se stalo. Jejich rozmýšlení ukončila právě Hermiona.
„Ne aby sis potom myslel, že bude něco víc, protože nebude." Hleděla mu do očí a on se ušklíbnul.
„Samozřejmě, že ne." Jeden koutek úst pozvednul a opět si přitáhl její rty na své. Jakoby se jí nemohl nabažit.
Jejich vášeň se stupňovala a on se rozhodl jednat. Vůbec se mu nelíbilo, že je stále ještě oblečená, zatím co jeho už zbavila košile, a to dost razantním způsobem. Roztrhla jí a tak ji napodobil a zaútočil na její krk, což jí rozesmálo.
„Ne, že ti tohle stoupne do hlavy." Zašeptala mu do ucha a poté ho do něj kousla, on jí to samé oplatil na jejím krku.
Překulila se na něj a obkročmo si na něj sedla a pohlédla mu do očí, poté ho znovu vášnivě políbila. 
Vnikla do jeho úst jazykem a on její hru opětoval, chytil jí za boky a přitáhl si na svou bolestivě tvrdou erekci.
Vzrušovala ho a on se ani nedivil.
Byla to žena.
Krásná žena.
Co na jejím původu?
Na tohle už dávno nehrál. Jasně, mohl jí tím škádlit, ale ve skutečnosti mu na tom nezáleželo.
Ne když, ta dívka oproti němu tak opojně voněla a ještě lépe chutnala.
Neměli čas ani chuť na nějakou romantickou předehru.
Tohle byl sex.
Živočišný, divoký sex.
To bylo to, co oba chtěli a dostali to.
Když do ní poprvé vniknul, zalapala po dechu a přemýšlela, jestli je to tím dlouhým půstem, nebo opravdu nikdy nic lepšího nezažila.
Vzal si jí a ona jeho, několikrát.
Poprvé to netrvalo dlouho a oni chtěli víc. Nemohli se od sebe odtrhnout.
Jakoby nechtěli, aby to skončilo.
Potřebovali jeden druhého.
Jen trochu uvolnit to napětí.
Jenomže to se nepovedlo.

„Voníš po levanduli a tulipánech." Řekl, mezitím co se snažil zklidnit svůj dech.
„A ty po hříchu a temnotě, má být?" Nadzvedla obočí.
„To byl kompliment."
„Tohle taky." Ušklíbnula se a zavrtala se hlouběji do jeho náruče.
„Jasně." Uchechtnul se.
„Můžu mít jednu jedinou otázku?"
„Fajn, ale bude jenom jedna a nemusím ti na ni odpovědět." Přikývl.
„Proč si po válce nenastoupil do Bradavic? Já vím, byl jsi v Azkabanu, ale pustili tě ještě dřív, než začala škola, mohl si jí dokončit."
„Ale já ji dokončil." Přechytračil jí a ona nadzvedla obočí.
„Ale vždyť si do ní nechodil."
„Dálkové studium, říká ti to něco? Vševědko."
„Jasně, že říká."
„Domluvil jsem se s McGonagallovou, a ona mi to umožnila. Takže jsem jí dokončil a dokonce jsem jí dokončil s vyznamenáním. Nechtěl jsem se nikomu moc ukazovat na očích, ač to bude znít divně, nechtěl jsem vířit vodu. Myslím, že beze mě bylo všem lépe, nebo ne? Scházel jsem ti snad?"
„Možná trochu, po těch letech urážení, bylo docela nudné, žít tam bez tebe. Když odečtu knihovnu a Harryho, který byl věčně s Ginny. Rona, který se oblizoval s Brownovou a těma jejíma melounama, mi chybělo něco, co tam dřív bylo."
"Naše hádky?" Zamračil se.
„Ne, prostě jen ty. Už jen ten pocit, že na tebe můžu házet pohledy, všechno vím a ty ne, nebo vyhrála jsem a ty jsi prohrál, nebo nenávidím tě, a tak! To bylo frustrující, musela jsem si to vybít na Ronovi." Odfrkla si a on se musel smát.
„Ta představa se mi líbí." Uchechtnul se
"A teď moje otázka." Otočil se na bok a pohlédl na ní.
„Ano?"
„Proč nejsi manželkou lasičky?"
"Mám právo nevypovídat."
„Ale no tak, i já jsem ti odpověděl." Namítnul a ona si povzdechla.
„Protože jsem otěhotněla." Zašeptala a on se zarazil a nevěřícně na ní pohlédl.
„To je vtip ne? Kvůli tomu jste se rozhádali?Weasliovci jsou jako stvoření pro rozmnožování se." Chtěl to nadlehčit, ale ona semknula oči k sobě.
„To dítě nebylo jeho." Zavrtěla hlavou.
„Ty si ho podváděla? Páni Grangerová, ty se nezdáš."
„Tak to není, ty idiote!" Odstrčila ho od sebe a skousla si spodní ret. Posadila se na okraj postele, zády k němu.
„Co se stalo?" Nadzvedl se na lokti a mračil se do jejích zad.
"Malfoyi... Já... Nechtěj to po mě."
"Co?"
"Když ti to řeknu... Už se na mě nikdy nebudeš dívat jako před tím."
"Ale no tak!"
"Žádná lítost nebo tak něco, slibuješ?"
"Žádné city. Přísahám."
Povzdechla si a ještě chvilku seděla tiše. Pak se zhluboka nadechla.
"„Když nás chytili a odvedli k vám, na Malfoy Manor, tvoje teta mě mučila. Byl si tam, viděl si to, ale pak mě tvůj otec odtáhl pryč a..."
„On tě znásilnil?" Vyhrknul nevěřícně, jeho otec byl parchant, ale tohle? Jakoby se mu zastavil celý svět a i ty poslední iluze se rozplynuly.
Tohle bylo prostě tak...
Tak špatné!
„Na tom nezáleží!" Zavrtěla hlavou horečně.
"Jde o to... Ron nevěděl, že to dítě není jeho, tak dobrý v počtech nebyl, ale najednou jsem pro něj nebyla atraktivní, protože jsem z ničeho nic představovala závazek a ten on nechtěl. Nutil mě jít na potrat, ale já jsem nešla, už z principu."
„Ty by sis ho nechala?"
„Ano... Ne... J-já nevím. Je to tak hrozně složité. Byl to malý nevinný tvor, který za nic nemohl. Ač způsob jakým byl stvořen, nebyl nejlepší. Ale asi se to mělo stát. Protože jsem o něj stejně přišla." Dokončila a potlačovala slzy, deroucí se napovrch.
„Měla by si celou naši rodinu nenávidět." Zašeptal nevěřícně.
Měla pravdu.
Teď už na ní nikdy nemohl koukat jako dřív.
Teď byla v jeho očích ta nejstatečnější žena, kterou poznal.
„Je to už tolik roků. Dospěla jsem a pohnula se dál." Pohlédla na něj a on se zvedl, natáhla se k ní a objal ji. A ona poprvé za celou tu dobu co ho znala, měla pocit, že měl nějaké city, a že to nebyla jenom jedna velká kostka ledu.
"No tak!" Setřela si slzy a pohlédla na něj uslzenýma očima.
"Žádné city, vzpomínáš?" Usmála se a on se ušklíbnul.
Pak ji pustil, jakoby se nic nestalo.
„Půjdeme spát, zítra máme spoustu práce." Řekl a ona ho poslechla, lehla si zpět do postele vedle něj a zaspala v okamžiku tak pokojně, jako už dlouho ne.
A když jí nevědomky Draco objal kolem pasu, její podvědomí vytěsnilo všechny hrůzy a poprvé po dlouhé době spala opravdu klidně.