Střípky nenávisti

Nenávist v srdci

Dorazila za Astorií a mile se na ní usmála. Zastihla jí na cestě Merlin ví kam, ale dělala, že tam jde taky.
„Takže vy tu teď učíte Obranu proti černé magii?" Pohlédla na ní a on se na ní úkosem podívala.„Ano, učím." Odpověděla tiše.
„A kde jste nasbírala zkušenosti? Víte, vždy jsme měli učitele, který vlastně neměl žádné zkušenosti s černou magií a já si prostě myslím, že učitele bez zkušeností by neměl něco takového učit, hlavně po té, co se stalo něco takového, jako válka s Voldemortem. Nikdo z nás nebyl ani kapku připraven na to, co se bude dít."
„Kde si poté asi myslíte, že jsem nasbírala zkušenosti, drahá Ginny, jmenujete se tak, že?" Usmála se na ní.
„Bojovala jsem ve válce proti temné straně, zabili mi manžela, ale nějak jsem se prostě ubránit musela. Stejně si ale myslím, že nejlepší učitel tohoto předmětu by byl váš manžel. On toho ví zajisté o hodně víc, než já."
"Také jsem mu to říkala, ale je se svou prací spokojený. Miluje jí." Zasmála se.
„Ach ti muži, že?" Opětovala její úsměv.
„Ano jsou to kariéristé, ale Harry si alespoň nebere práci domů. Vašeho manžela je mi líto, je mi líto všech co padly! Nic takového se nemělo nikdy stát. I moje nejlepší kamarádka málem zahynula, Hermiona, Belatrix jí mučila."
„Mně ta potvora zabila manžela." V jejích očích se cosi zablesklo a ona věděla, že měla pravdu, tahle žena nebyla tou, kterou hledali.
„Lásko, tak tady si! Všude tě hledám." Ozval se Draco.
„Harry!" usmála se a nechala se od něj krátce políbit.
„Děkuji za váš rozhovor, a..."
"Eleanor! Kde si se toulala!" Promluvila ke své černé kočce a poté se omluvně podívala na ně.„Omluvte mě a nemáte zač, na shledanou." Usmála se, vzala do náruče svou kočku a odešla.„Není to ona." Zašeptala směrem k Dracovi.„Jistě!" odfrknul si.
„Ne opravdu. Mluvila jsem o Belatrix a kdyby si věděl tu nenávist v jejích očích. Byla skutečná! Zabila jí manžela."
"Může ti lhát."
"Poznala bych to."
„Fajn, i kdyby si měla pravdu, tak kdo potom? Na tuhle ženskou to sedí prostě dokonale. To musíš uznat."
"Ano, a možná někdo chce, aby to tak vypadalo."
"Nesmysl! Tak mi řekni? Kdo jiný tady, by to byl?"
Netuším, třeba tu ani není." Povzdechla si.
„Ještě počkáme." Promluvil k ní a poté se zamračil.
„A teď k tomu co si udělala. Bylo to podlé a nedospělé! Jak si jenom mohla?!"
„Ale no tak, zas tak tě to bolet nemohlo." Uchechtla se posměšně a on nadzvedl obočí.
„Co tím chceš jako říct?" Zavrčel.
„Nic co by sis sám nemyslel." Zazubila se.
„Ty jedna..."
„Jenom pokračuj, jsem zvědavá, co z tebe vypadne."
„Nebudu si tebou špinit pusu ani ruce."
„To tě zklamu, už se stalo a nebyly to jenom ruce a tvá sprostá ústa"
„Zmije."
„Jediný had si tady ty, pokud si vzpomínám."
„Nechápu, jak si zrovna ty mohla být v Nebelvíru, jsi stvořený Zmijozel." Řekl a nebyl to kompliment.
„Možná to je tím, že jsem mudlovská šmejdka, jak si mi po čas studií zde stále připomínal." Zasyčela.
"Možná jsem ti to nepřipomínal dost."
"Zasranej smrtijede." Oplatila mu a pozorovala, jak stiskl ruce v pěst a jeho čelist se napjala.
„Zopakuj to."
"Zasraný smti..." Chytl jí pod krkem a přirazil ke stěně. Ale na to byla připravená, odkopla ho a poté se na něj podívala ze shora.
„Už nikdy víc mě nenazývej mudlovskou šmejdkou, protože bys nemusel skončit dobře." Upozornila ho.
„Víš, protože ačkoliv jsem mudlovská šmejdka, musíš si přiznat, že nejsi o nic lepší, než já. Teď už ne. Jsme na tom oba stejně! Tak se sakra přestaň chovat jako malé uražené ješitné děcko." Řekla důrazně a nechala ho tam ležet.
"Jediný, kdo tu dnes mluvil o mudlovských šmejdkách jsi ty!" Křičel za ní potemnělou chodbou.

Vydala se na astronomickou věž, tam jí bylo vždycky dobře, bylo to jediné místo, kde se cítila volná, jasně, celé tohle místo bylo skvělé, ale tady jí nikdy nikdo neřekl nic špatného. Je to ironie, že zrovna tohle místo má nejraději, místo, kde vypukla válka. Všechny ty kecy u snídaně jí stále ležely v hlavě.
Malá, bezbranná, křehká, tak jí i potom všem viděli?
Něco dokázala, bojovala ve válce stejně, jako Ron nebo Harry! Nebo kdokoliv jiný! Nebyla slabá! Nikdy se nestala slabou. Byla dívka, ale měla sílu a kuráž, plus mozek, který je dostal z mnoha malérů.A pak Draco! Už i on! Parchant! Poslouchal druhé, kteří v něm vzbudili snad lítost, to ona ale nepotřebovala, byla sama za sebe, je jedno jak moc se užírala, jak moc jí vědomí, čím si prošla, ubíjelo, ale staly se horší věci, přišla o rodiče a ne jenom ona. Spousta dalších lidí si prošla peklem, tak ať jí nechají na pokoji.
Ani si nevšimla, že jí stékají slzy z očí.
Dítě, její dítě, její jediné dítě, které mohla mít... Co na tom, že bylo toho zatraceného bastarda! Bylo to maličké nevinné stvoření a oni jí ho vzali a s ním i možnost na jiné. Za to ho snad nenáviděla víc, než za to, co jí udělal.
Vlastně byla ironie, že to samé poté dobrovolné povolila jeho synovi. Byl jako jeho věrná kopie, ale zároveň nebyl vůbec jako jeho otec. V to opravdu věřila.
Už tu v Bradavicích věděla, že to kdo je, není proto, že by tím chtěl být.
Byla to přetvářka, maska jak zachránit sebe i rodiče.
Možná jako malý věřil v jejich slova, proboha byly to jeho rodiče! Jak by mohl nevěřit řečem, které mu řekly? Vždyť rodiče jsou jako bohové, pro malé děti ano, všechno umí, ve všem mají pravdu. Proč by rodiče lhaly svým dětem? Ale když vyrostl, věřila v to, že tohle nikdy nechtěl. Kdyby ano, dokázal by zabít Brumbála ani by nemrkl, ale on to nedokázal. Měl v sobě kousek citu a miloval tuhle školu stejně jako ona.
Ať to popírá sebevíc, ona to věděla.
Tohle byl jeho domov.
Stejně jako to byl její domov.
Setřela si slzy a vstala.
Chtěla se vydat pryč, když si ho všimla a zarazila se.