Noční můry nejsou vůbec nic příjemného. Obzvláště, když se zjeví náhle, naruší vám tak klidný spánek a ještě vám připomínají věci, na které se snažíte ze všech sil zapomenout.
A co teprve, když se nočních můr dokážete zbavit jen tím, že se s někým v...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Vítej, snad, ve svém novém domově." řekl jsem se smíchem, jakmile jsem otevřel dveře od svého bytu a pustil Junhuie dovnitř.
,,Ach, děkuji. Velice si toho vážím, spolubydlo." také se zasmál a otočil se ke čelem mně, když jsem ija vešel dovnitř a zavřel za námi, abychom měli soukromí. Rovnou jsem i zamkl, aby se k nám náhodou někdo nevloupal.
,,Na večeři udělám nudle, nevadí?" optal jsem se ho, když jsem vkládal své boty do botníku, hned vedle těch, které patří Junhuiovi. ,,Nějak mi totiž nedošlo, že vlastně tady ode dneška budeš, takže jsem zapomněl udělat nákup." omluvně jsem se na něj podíval.
,,To je v pořádku, nudle zní naprosto skvěle." mávl nad tím s úsměvem rukou. ,,Půjdu si zatím odložit věci, a pak ti přijdu pomoct." dodal a šel do svého pokoje, který jsem mu včera ukázal.
Když Junhui zmizel ve svém pokoji, já to bral jako zelenou, že mohu zamířit do kuchyně, abych začal připravovat nudle. V kuchyni jsem si připravil vše potřebné a následně se pustil do vaření, ať se můžeme co nejdříve najíst po tom dlouhém dni.
Byl jsem opravdu moc rád, že za mnou dneska Junhui přišel do práce a pomohl mi se zbožím. Také jsem rád, že se ozval právě on na můj inzerát, protože už to je nějaký ten čas, co tu se mnou někdo žil a on se zdál být skvělý. A to je právě ono. Ač je to úžasné, že se našel někdo tak parádní, jako Junhui, mám o to větší strach, aby se z něho nevyklubal někdo, jako-
,,Tak už jsem tady." z myšlenek mě vytrhl Junhui, který za mnou přišel do kuchyně, aby mi pomohl s přípravou večeře. ,,S čím potřebuješ pomoct?" usmál se na mě.
,,Ehm..." rozhlédl jsem se po tom, co právě dělám a všiml si, že nudle už vlastně brzy budou; ještěže něco jako nudle existuje. ,,Víš co, nudle už skoro jsou, tak nachystej talíře a hůlky a v lednici najdi něco k pití." pověděl jsem mu, co má teda udělat.
,,Jdu na to, spolubydlo." mrknul na mě a začal hledat talíře, o kterých jsem mu zapomněl říct, kde vlastně jsou, ale to jsem si nějak neuvědomil a nadále se věnoval své vlastní činnosti. ,,Jsem dobrej." zamumlal si pro sebe, když se mu napoprvé podařilo najít ono nádobí, které jsem po něm chtěl.
Ze skříňky vytáhl dva talíře a položil je na stůl, následně šel prohrabat šuplíky, aby našel hůlky, které se mu též podařily najít napoprvé a samozřejmě se zase nezapomněl pochválit. Pak už zbývaly jen skleničky, do kterých nalil vychlazené pití z ledničky a následně je položil na stůl k talířům.
Já mezitím měl už nudle hotové, a tak jsem hrnec položil doprostřed stolu, abychom si každý mohli vzít podle sebe a ještě jsem na stůl přidal nějaké ty drobnosti, jako například sýr, nakrájenou zeleninu, a tak podobně. Pak už jsme ke stolu oba usedli a pustili se do toho.
,,Přeji dobrou chuť." pověděl jsem Junhuiovi, když jsem si na talíř naložil nudle, na které jsem si nasypal nastrouhaný sýr.
,,Tobě také, HaoHao." kývl s úsměvem hlavou, a pak už jsme v tichosti jedli. To se ale Junhuiovi moc nelíbilo, protože brzy zase začal mluvit, ale aspoň bylo u stolu zase živo. ,,Budu mít takovou zvláštní otázku, ale mohu se, pak po jídle, podívat k tobě do pokoje, jak ho máš zařízený?" otázal se a já mu věnoval zmatený pohled. ,,Říkal jsi, že sis svůj pokoj upravil podle svého a já bych chtěl vidět jak, abych měl nějakou tu inspiraci." objasnil mi, proč chce vlastně vidět, jak mám zařízený pokoj.
