Zajatý princ

Kapitola 26.

Zdařilý návrat do rodné země a získání svého království zpět. Angar v tuto chvíli nemohl být šťastnější. Ale svoje štěstí chtěl sdílet se všemi, které měl rád, a tím nemyslel jen osazenstvo zámku a své země. Nevěděl, kdy přesně Joanel zmizel ze sálu, ale dokázal si představit, jakým bylo asi pro prince jeho odhalení šokem. A vzhledem k princově horkokrevné povaze se dalo předpokládat, že ho napadne zase nějaká ztřeštěnost.

„Potřebuji si něco vyřídit," prohodil směrem ke svému rádci Jardenovi a než mu stačil starý muž odpověděl, vytratil se rychle ze sálu. A zamířil si to rovnou do princových komnat. A přišel takříkajíc za minutu dvanáct. Princ si zrovna cpal jednu ze svých košil do malé kožené brašny, kterou zřejmě vyštrachal v jedné ze svých truhel s oblečením, a přicházejícímu Angarovi nevěnoval ani jeden pohled.

Angar tušil, že teď si bude muset počínat velice opatrně. „Joaneli, co to děláš?" zeptal se prince opatrně a vzhledem k jeho nasupenému výrazu očekával i odpověď podobného ražení.

„Balím," zavrčel princ nevrle, aniž by se na něj podíval. Takže byl naštvaný, a hodně, takže si teď Angar musel počínat velice opatrně. „Ať už se chystáš kamkoliv, tohle ti asi na cestu stačit nebude," usmál se, a Joanel vypadal v té chvíli ještě zatvrzeleji. Pokusil se do brašny nacpat ještě jednu košili, ale moc to nešlo. Bylo načase zasáhnout.

Angar přistoupil k Joanelovi a chytl ho jemně za ruku. „No tak, přestaň. Nikdo přece nechce, abys odtud odešel." Jonael se mu prudce vysmekl, přestal se věnovat cpaní oblečení do brašny, která už byla stejně plná, a postavil se proti Angarovi. „Ty jsi mi lhal. A já nemám rád lháře," pravil nasupeně, tváře rudé od vzteku. Popravdě, Angar nějakou takovou reakci očekával, a proto se shovívavě na prince usmál. „Ne, nelhal jsem ti."

„Ne, lhal jsi mi. Měl jsi mi říct, že jsi princ," odsekl Joanel naštvaně a Angar jen pokrčil rameny. „Znovu říkám, nelhal jsem ti. Nikdy ses mě nezeptal, kdo jsem. Zeptal ses mě jen, odkud jsem, a já jsem ti popravdě řekl, že z Atary. Myslel sis, že jsem jen obyčejný člověk, sedlák a chudák. Jen jsem tě při tom nechal, nic víc."

Joanel ohrnul nos. Svým způsobem měl Angar pravdu, ale stejně si tvrdohlavě trval na svém. „Měl jsi mi říct pravdu. Měl jsi mi říct, že jsi princ Atary."

Angar si nad jeho tvrdohlavostí povzdechl. „A ty bys mi věřil? Nikdo u vás mi nevěřil. V Ostrovním království jsem byl jen otrok, největší nuzák mezi nuzáky, bez jakýchkoliv práv na cokoliv. I pro tebe jsem ze začátku byl jen obyčejný otrok. A ty bys mi věřil, Joaneli. Tak odpověz, věřil bys mi?"

Joanel se na něj chvíli díval a pak sklopil oči. Stálo ho to dost přemáhání, odpovědět po pravdě. „Ne, asi bych ti nevěřil."

„No tak vidíš," zasmál se Angar, „tak jako tak, chtěl jsem ti poděkovat. Zachránil jsi mi život, staral ses o mě, a díky tobě jsem přežil a mohl jsem se vrátit domů. Patří ti díky moje i celého mého království."

Joanel se na něj překvapeně podíval, na tváři se mu objevil nepatrný úsměv, který ale hned zmizel a vystřídala ho smutná tvář. „Tak jako tak, už tady nemám co dělat. Jsem rád, že jsi doma, ale ze svatby sešlo a pro mě tady už není místo. Tak mě nech odejít."

To bylo k uzoufání, Angar si povzdechl. „A kam chceš jít, Joaneli? Tady nikoho neznáš a domů se vrátit nemůžeš. Gaoren by tě zřejmě zabil, kdyby ses tam objevil."

„Půjdu kamkoliv," zamračil se princ, „sednu na první loď v přístavu a prostě odpluju někam...někam, já nevím kam." Až z toho začal málem koktat, a pořád pokukoval po té brašně, která ležela na posteli.

Jenže Angar moc dobře věděl, jak by celé tohle trápení mohlo skončit. „Bránit ti v tom nemohu, a rozhodně tě nehodlám zavřít ve věži, jako to dělal tvůj bratr. Ale proč prostě nezůstaneš tady, se mnou?"

„A proč bych tady měl zůstávat. Až se všichni dozví, jak se k tobě v Ostrovním království chovali, budou mě nenávidět." Joanel měl v tu chvíli slzy na krajíčku, ale Angar to viděl úplně jinak. Opatrně vzal Joanela za ruku a byl rád, že tentokrát se mu nevysmekl. „Toho se nebojím. Nemůžeš přece za činy svého bratra, a vlastně ani toho mého. Ano, předsudky lidí jsou hrozné, ale věřím, že po čase všichni zjistí, že jsi velice laskavý člověk. Stejně, jako jsem to zjistil i já."

Joanelovi se už koulely po tváři slzy jako hrachy. „To nejde. Co bych tady dělal?"

Angar se zasmál. „Co bys tu dělal? Víš, jakou tu můj bratr za dobu mé nepřítomnosti udělal paseku? Všechno je tu vzhůru nohama a já to teď musím dát do pořádku. A to bude trvat hodně dlouho. Vlastně, každá pomocná ruka se hodí. Konečně můžeš dělat to, co sis vždycky přál, Joaneli. Pomáhat lidem, těm, kteří to nejvíc potřebují. Neříkej, že by se ti to nelíbilo?"

Joanel si utřel slzu z tváře, ale neodpověděl. Prostě mlčel a přemýšlel to tom, co právě Angar řekl a snažil se vyznat ve všech těch pocitech, které se v něm teď střídaly. Zlost, strach, odpuštění, láska k člověku, který vlastně nebyl tím, kým si myslel. „Možná," špitl nejistě a Angar cítil, že má téměř vyhráno.

„Dobře, a pokud bys tu nechtěl zůstat kvůli lidem, tak zůstaň kvůli mně. Měl jsem tě rád jako otrok a mám tě rád i jako princ, královská koruna na tom nic nezmění."

„Ale ty jsi princ, to přece není možné," vzdychl Joanel, který konečně přestal plakat, a Angar se usmál. „A proč by ne. Král má sloužit svým poddaným, ale musí myslet i na svoje srdce. A já vím, co si moje srdce přeje. Tebe. Naši budoucnost nechme osudu, a zařídíme si ji podle sebe, ne podle lidí a jejich předsudků. Nechci, abys odjel. Chci, abys tu se mnou zůstal navždy."

Joanel už nedokázal vzdorovat a když ho Angar sevřel do náruče a políbil, bylo rozhodnuto. Nemělo už cenu se dohadovat nebo bránit. Po letech týrání, které zažíval od svého bratra věděl, že nedokáže opustit jediného člověka, který ho bez předsudků dokázal milovat. Byla by to největší chyba v jeho životě.

Možná je někdy dobré nechat věci jen tak plynout a nechat se překvapit tím, co nám budoucnost přinese. Neřídit se předsudky, a spolehnout se na vlastní rozum a srdce. Oba si prošli peklem a teď měli možnost začít znovu psát novou kapitolu jejich společného života.

A psali ji tím nejkrásnějším možným způsobem.

Láskou.

KONEC

ZÁVĚR:

Zazvonil zvonec a královské pohádky je konec. A pokud chcete vědět, co bylo dál, klidně čtěte dál. Pokud jste přáli našim hrdinům spokojený společný život plný lásky, budiž vám přáno. Angar byl velice šťastný, že Joanel zůstal po jeho boku. Dlouho trvalo, než se mu podařilo napravit to, co jeho bratr Krenus během jeho nepřítomnosti napáchal v jeho milovaném království. Joanel mu rád pomáhal. Ano, chvíli trvalo, než se zbavil cejchu Ostrovního království, protože zrovna dobré pověsti se netěšilo. Ale jak pravil Angar, lidé brzy poznali, že má Joanel laskavé srdce a začali ho mít rádi. Pro prince, který celý život prožil v hrůze a tyranii, to bylo vysvobození a posléze i ráj na zemi. A byl ještě šťastnější, když se dověděl, že jeho bratranec Ervis nakonec usedl na trůn v Ostrovním království a jeho země byla navždy zbavena okovů a otroctví. Dvě země, které měla kdysi spojit jen svatba plánovaná z chamtivosti a zisku, nakonec spojilo přátelství, mír a prosperující obchod.