Omega a Alfa: Christianův příběh

První kapitola

Když jsem ho uviděl poprvé, bylo to z dálky. 

A bylo to setkání jak vystřižené z románu. Anebo nějaké trapné romantické komedie, ve které se hlavní hrdinové setkají pohledem na zaplněném nástupišti, náměstí nebo třeba v supermarketu.

V našem případě se jednalo o narvanou přednáškovou halu v budově chemicko-technologické univerzity, kterou jsem od září navštěvoval. 

Naše pohledy se střetly a on se na mě usmál tak nádherně, že mi srdce začalo tlouci dvakrát tak rychleji. 

Vypadal o dost mladší než já, i když to muselo být pouze zdání. Přesto bych ho tipoval spíš do prváku na střední než na vysokou. Patrně za to mohla jeho drobná postava, nebo ten nevinný kukuč.

„Kdo je to?" ťukl jsem loktem do Alexe, který seděl vedle a pečlivě si zapisoval poznámky do svého notebooku. „Znáš ho?"

Bylo to totiž poprvé, co jsem toho kluka na téhle přednášce zahlédl.

„Cože?" zvedl oči od obrazovky a podíval se směrem, kterým jsem mu naznačil. 

„Neznám," zavrtěl hlavou, když pohledem zakotvil na neznámém klukovi, který jako jeden z mála neměl notebook ani sešit a vlastně si vůbec nedělal poznámky. Výklad profesora vůbec nesledoval. 

„Omega?" tipoval Alex a podíval se na něj detailněji.

Takhle na dálku a v přeplněné přednáškové místnosti plné všemožných pachů to však ani Alex, alfa jako já, nedokázal poznat.

„Přijde mi to tak," přikývl jsem, přestože mi bylo záhadou, podle čeho konkrétního jsem to vydedukoval. Možná podle jeho trochu stydlivého úsměvu nebo podle toho, jak mu světle hnědé vlasy padaly roztomile do obličeje.

„Hm, nebo beta, na alfu nevypadá," dodal můj kámoš.

Ne, na alfu rozhodně nevypadal, ale takhle na dálku se to špatně odhadovalo. 

Znovu se otočil a vyhledal mě pohledem přes deset zaplněných řad, které nás dělily, a opět se tak krásně usmál. 

„Zdá se, že se mu líbíš," ušklíbl se Alex závistivě.

Během té tříhodinové přednášky jsme se na sebe takhle podívali ještě několikrát a já už si v hlavě spřádal plán, že ho hned, jak profesor domluví, oslovím.  

Jenomže můj krásný neznámý se ke konci přednášky zničehonic vypařil a když jsem znovu zaměřil pohled na jeho místo, nebyl tam.

Zklamaně jsem si posbíral věci a doufal, že ho tady najdu zase příští týden.

*

Nakonec jsem tak dlouho čekat nemusel.

Potkali jsme se hned druhý den před vchodem do menzy, kam jsem chodil na obědy. 

„Ty jsi Christian?" oslovil mě vteřinu po tom, co jsem ho zaregistroval mezi skupinkami studentů, kteří se hrnuli dovnitř. 

Usmál se a pokynul mi, abych poodešel kousek dál od dveří kudy dovnitř proudily hladoví vysokoškoláci.

A já za ním šel jak omámený. Jeho blízkost, jeho vůně, hlas, gesta..., to, co z něj vyzařovalo tak intenzivně a nezaměnitelně typické pro omegu, mě v první chvíli skoro poslalo do kolen.

Některé omegy, hlavně ti mladší, ještě přesně nevěděli, jak jejich chování na alfy působí, a dělali to tak nějak nevědomě nebo intuitivně. Ale tenhle omega ne. Ten dobře věděl, co dělá a jak to má dělat, aby po něm všechny alfy v okolí začali slintat.