Téměř skryté tajemství

Neděle plná učení

„Brzy budu muset domů". Pověděl chvíli poté, co dojedl. „V pohodě, jsem rád, že si tu přespal, alespoň jsem se nenudil". „Kaseme?" Optal se po chvíli ticha. „Ano?" Ihned jsem zareagoval. Na to jméno si opravdu zvyknu. „Co když jednou tvé tajemství praskne?" „No, já doufám, že ne". Zvážněl jsem a tajně doufal, že to nehodlá nikomu říct. „Ale proč?" Naléhal. „Protože jestli se jednou tohle tajemství donese ven, bude to na pár minut, protože to otec nenechá jen tak". S nezájmem jsem odložil talíř na stolek a sáhl pro mobil. Přes třicet zpráv ve skupinovce, no to bude ještě zábava. „Nechtěl jsem tě naštvat". Nadhodil Marek po mém boku a pozoroval mě. „Nenaštval si mě. Jenže nechci ani pomyslet, co by mi otec provedl, kdyby věděl, že to víš, nebo hůř, více lidí". „Myslíš, že by ti něco provedl?" „Spíš bych se bál o lidi, kteří znají pravdu". Hlesl jsem a znovu odložil mobil. „Víš, sám nevím, zda si uvědomuje, že jsem kluk, nebo si to tak vtěsnil do hlavy a opravdu si to myslí, ale zařekl jsem se, že jakmile dodělám školu, okamžitě se odstěhuji a budu žít svůj život jinak. S jiným jménem, ostříhám se a už nebudu "holkou", kterou si tak velmi přál". Mírně jsem se nad tím zamračil a vztekle vstal z postele. „Kaseme-". „Myslím, že už by si měl jít". Byl jsem k němu otočený zády, ale dobře jsem věděl, co se mu značí na tváři.

„Dobře, půjdu". Pověděl, převlékl se a šel ho vyprovodit. „Máš vše?" Zeptal jsem se slušně. „Měl bych mít". „Marku, promiň za to, jak jsem zareagoval. Jen opravdu nechci, aby se to dostalo do světa". „Nemusíš se omlouvat. Dal si najevo své pocity a za to se opravdu nemusíš omlouvat". „Děkuju, že to chápeš". „Proč bych neměl?" „Nevím", odvětil jsem slabě. „No nic. Už půjdu. Napíšeme si?" Zvědavě se optal a usmál se. „Jasně, a ještě jednou dík". „V pohodě. Zatím se měj". „Ahoj Máro". Jen jsem sledoval, jak zmizel za rohem. Zavřel jsem hlavní dveře a odešel poklidit bordel.

Do hodiny bylo vše zase čisté a já přešel zpět do svého pokoje.

Odemknul jsem mobil, další zprávy ze skupiny a dvě od Marka. Nejdřív jsem otevřel skupinový chat a zjistil, co tam řešili.

Když jsem konečně celou konverzaci dočetl, zjistil jsem, že řešili hru. Přišlo mi to docela vtipné v tu chvíli, jelikož se ptali i na můj názor a já to nikdy nehrál.

Junta: Já to nikdy nehrála, mě se na názor radši neptejte.
Ondra: Tak se prostě k někomu přikloň, jinak to nikdy neskončí.
Petr: Ne asi.
Junta: Nechci ani jednoho z vás urazit, takže zůstávám na neutrální půdě.
Vojta: Junto, no taak. Musíš to rozhodnout

Vyjel jsem z konverzace a zahleděl se na zprávu od Marka. Bude to dobrý, hlavně klid. Zprávu jsem rozkliknul se zavřenýma očima. Pomalu jsem jedno otevřel a nakouknul, co napsal.

Marek: Kaseme, doufám, že se semnou budeš chtít i nadále přátelit, i když znám tvé tajemství.
Marek: Slibuji, tvé tajemství je u mě v bezpečí.

Vykouzlilo mi to úsměv na tváři.

Junta: Děkuju ti.

Jen jsem odepsal, odložil mobil a vzal učení do rukou.

Následujících pár hodin jsem se učil vše potřebné do testu a další předměty, když by náhodou se rozhodli z ničeho nic nám nějaký test dát.

Když jsem měl konečně vše hotové, uvědomil jsem si, kolik je hodin i včetně toho, že jsem vynechal oběd a je skoro čas večeře. Vstal jsem a šel si najít něco k jídlu. Na mobilu jsem si pustil hudbu a začal si připravovat zeleninu do salátu.