The young murder

The day when i met my new parents

Jsem Jack Kilmer, a moji rodiče mě dali do dětského domova už jako malého čtyřletého kluka. Neznám důvod rodičů, nikdy jsem nepochopil proč mně dali pryč. Moc jsem se tím první dny trápil a cítil se tak sám, i když jsem žil s cizími dětmi. Chodil jsem i do školy, nedařilo se mi, šikanovali mě ostatní, že mám dlouhé vlasy, nebo že jsem slabý, možná protože tak vypadám. Další čtyři roky jsem se moc s nikým nebavil, ale každý den jsem se modlil, zda se moji rodiče vrátí nebot jsem se naučil pracovat s tím, že může přijít jednoho dne rodina, která mně bude milovat a cokoliv co mi chybí. Rodina. Občas jsem si našel kamaráda nebo kamarádku, nikdy jsem neměl problém s konverzací. Jenom oni poslouchali, ti kteří jim říkávali o mně ti špatné věci a at s nimi souhlasí. Nebo že si je vybrala rodina a pak, jsem už nikdy neviděl. Bylo to těžké si najít si někoho o čem bych mluvil pár hodin. Moje osmileté já bylo zamilovaný do jedné holky, která se mi strašně líbila, ale bál jsem se říct i blbý ahoj. Pak jsem ve škole před tělocvikem jsem si oblékal oblečení na tělocvik, byl jsem v klučičí šatně a zaslechl jsem své jméno. Holčiny o mně probírali, ve smyslu " Hele Jack je prý zamilovaný do Elisabeth, nechutí že holky?.." "No fuujj, nechtěla bych.". Bylo mi hrozně, když jsem slyšel odpověď od Elisabeth. V tu chvíli jsem si sedl na lavičku a snažil jsem se dýchat dokud jsem v šatně byl sám. Já myslel, že se na místě rozpadnu pláči. Nechápal jsem proč mě tak ostatní nesnáší, proč mě tu rodiče hodili, proč všichni hrají hru nedotýkej se ho nebo budeš stejně nenáviděn jako on. Přišel den, kdy jsem se narodil, tedy 6.11., zvykl jsem si, že své narozeniny neslavím, ale chybí mi to. Každý den jsem jen něco kreslil nebo maloval, nějak mi svět kolem nezajímal, musel jsem se naučit a zvyknout si žít sám. Kreslil jsem svá umělecká díla na své narozeniny, tedy své rodiče, mě, a naši kočku, která mi též chybí. rodičův obličeje jsem téměř zapomněl, ale vím, že máma měla zelené oči a otec hnědé. Přišla za mnou paní, která si sedla vedle mě a usmívala se nad mým obrázkem. Já pozdravil a ona řekla naprosto příjemným hlasem:" Kdo to jsou?.". Já klidným hlasem:" Moji rodiče, já a naše kočka Laily." Ona odpověděla, že to je krásné. a poté:" Slyšela, jsem že jsi tu hodně osamocení a, že dnes máš své devítileté narozeniny.". Nějak mě to utěšovalo, že někdo se mnou mluví a vypadá to, že má zájem. Poté řekla: "Chtěl bys, abych byla tvá nejlepší mamka?". Já v tuto chvíli necítil nic jiného než novou rodičovskou lásku, dočkal jsem se. Odpověděl jsem s třesoucím hlasem:" Moc bych si přál mít mamku, která mě bude milovat jako vlastní.". Usmála se, stoupla si natáhla ruku, já se jí chytil a šli jsme společně k pánovi, který je nejspíš můj otec, který mluvil s nějakou paní o mně. Nevlastní otec měl radost, když mě viděl a řekl:" Náš Jack Kilmer, a můj budoucí syn, kterého mám rád už, když se mi objevil před očima.". Nevěděl jsem jak mám reagovat, brečel jsem štěstím, že už nemusím zažívat šikanu ve škole, a že nebudu konečně sám se svou myslí. Mé pravé rodiče mě hned objali a já konečně cítil rodičovskou lásku. A řekli mi, že zítra si pro mě přijedou, at si dnes sbalím své věci do kufru. Já s nadšením se rozloučil a běžel do svého pokojíčku. Matka a otec s paní, která měla péči o Jackovi mluví v kanceláři. Matka Andrea:" Proč jeho rodiče ho dali sem?". Paní Hensmanoová:" Jackovi rodiče to nezvládli, byli drogově závislí a jeho matka se bála o jeho život, ale milovala ho, tak se rozhodla ho dát sem a, že si zaslouží lepší rodiče a bezpečný život.". Andrea: " Chudáček snad si to nebere za vinu, vypadá unaveně, v devíti letech není dobré mít tak fialové kruhy pod jeho hezkými hnědými oči. Co se děje?.". Hensmanoová:" Nemluví o tom, ale je znám, že je příliš moc šikanovaní, včera brečel v klučičí šatně před tím než měl jít na tělocvik, nechce nám o svých problémech nic říct.". Andrea se smutně koukla na svého manžela Johna, který též byl zklamaný a řekl: " Ještě, že si ho bereme k sobě, snad nám bude věřit a řekne nám co se stalo, my vám pak zavoláme, pokud vám to vadit nebude.". Hensmanoová:" Jistě, budeme rádi za vaší starost. Přeji vám hezké zážitky tak zatím. "

Snad se vám bude líbit tento příběh, přeji vám příjemné čtení a pokud najdete pravopisnou chybu či originální chybu při psaní budu rád, když budete vědět.    

 By Death Killer

4.5.2024