Jahodové léto

22. kapitola

22. kapitola

Klára

Klára uvažovala, jak Pavlovi podstrčit kouzelný sáček, ale nic ji napadlo. V neděli se na ní však usmálo štěstí. Pavel přišel pozdě odpoledne posedět, jak říkal, a neměl s sebou ani Anču, ani Lukáše.

„Myslíš, že čtyři dny jsou dostačující?" šťouchla lehce do Natálie a opatrně vylovila sáček z podprsenky.

„Určitě jo," přikývla Naty. „Jestli chceš, můžu o nepozorovaně udělat. Posadíme se k němu, ty ho zabavíš a já mu to šoupnu do kapsy na mikině."

„To bys udělala? Myslela jsem, že ho nesnášíš."

„No... nesnáším je možná trochu moc. Nemám ho ráda, ale zato mám ráda tebe," nastavila ruku a vzala si od Kláry sáček. Potočila ledovou tříšť, kterou si Pavel často dával a šla si k němu přisednout.

„Tohle je na mě," posunula před něj ledovou tříšť, sedla si vedle něj na dlouhou lavici u stejně dlouhého stolu a zavedla řeč na spolužáky.

„Slyšela jsem, že jí odešel z kempu," zeptala se ho, když už si nějakou dobu povídali a považovala to za vhodné.

Klára, která špicovala uši, aby jí neuniklo ani slovo si s úlevou oddychla. Děkovala v duchu kamarádce, že řekla odešel a nikoli vyhodili, což slyšela ze všech stran.

„Bylo to tam děsný. Ten vydřiduch by si nechal pro korunu vrtat koleno. Nepřibíráte náhodou další zaměstnance?" uchechtl se Pavel a ochutnal rozpouštějící se tříšť. „Tohle bych určitě zvládnul."

„Máme plno," usmála se Natálie.

„Ale můžeš se zeptat později, nebo prostě občas zajít," navrhla Klára, která vycítila, že už je čas a posadila se z Pavlovy druhé strany.

„Jestli s tím nebude mít Anča problém," uvažovala Natálie.

„Rozešel jsem se s ní," odfrkl si Pavel.

„Vážně?!" vyjekla Klára a nejraději by si hned jednu vrazila. Určitě zněla příšerně zoufale.

Naštěstí se zdálo, že si toho Pavel nevšiml. Otočil se k ní a přisunul se blíž. Té chvíle využila Natálie, nepozorovaně mu strčila kouzelný sáček do kapsy a diskrétně se vytratila.

„Jo, a je to tak trochu kvůli tobě. Pořád do mě ryla, že na tebe koukám, a že se mi líbíš, až jsem jí to potvrdil. Má, co chtěla. Ta věčná žárlivost se nedala vydržet. A navíc," naklonil se k ní a lehce přejel ukazováčkem po uvolněném pramenu vlasů, „jsem ani nemusel lhát."

„Vážně?" zašeptala.

Určitě zrudla. Necítila to, ale byla si jistá, že musela zrudnout. To se opravdu dokázala zmoct na jedno jediné slovo a neustále ho opakovat?

„Vážně," potvrdil Pavel. „A kdybys nebyla proti... no... myslím, že se k sobě hodíme."

Konečně! Konečně to pochopil. Samozřejmě, že se k němu hodila mnohem víc než Anča. Musel k tomu dozrát a nějakou dobu to trvalo, ale teď bylo všechno v pořádku.

„Nejsem proti," vyhrkla.

Pavel se k ní naklonil a dal jí letmou pusu na rty.

„Tak to se teď uvidíme častěji. Zatím ahoj," postavil se, usmál se a odešel.

Klára ještě nějakou dobu seděla a zírala za ním, dokud nezmizel za skautskou výpravou.

„Teda, to šlo rychle," hvízdla Natálie, když se Klára vrátila do stánku. „Ta ženská fakt něco umí."

„No jo. Tohle jsem nečekala," řekla Klára stále jako ve snách. „Nechceš to kouzlo taky vyzkoušet? Vím, že se ti líbí Filip."

„Nepopírám, že se mi líbí, a právě proto to nezkusím. S první láskou většinou člověk nezůstane, takže si nejprve odbydu ty malý lásky s někým jiným a teprve pak vyhledám Filipa a začnu s ním další kolo. Tentokrát načisto," vysvětlovala Natálie.

„Teď nevím, jestli jsem neudělala chybu," smála se Klára.

Nic jí však nemohlo pokazit radost. Pavel jí řekl, že se mu líbí, dal jí pusu a naznačil, že jsou vlastně teď spolu. Neřekl to sice naplno, ale to byl jen nepatrný detail.

„Naopak, udělala jsi dobře," křenila se Natálie. „S první láskou se většinou nezůstává."

„Dovedeš si představit, jaký mě teď cekají prázdniny?" ignorovala Klára kamarádčinu poznámku a v duchu už přemýšlela o večerech, kdy bude s Pavlem sedět u potoka, když se budou procházet stromovou alejí, trávit noci u ohně a opékat si buřty, zajdou si na pískovnu a on jí namaže záda. A potom... samozřejmě až po nějaké době...

„Nespi, ještě nás čekají dvě hodiny," vytrhla ji Naty ze snění, těsně před tím, než se dostala ke svatbě a třem dětem.

Snění a plánování společné budoucnosti muselo ještě chvíli počkat.

Davy zákazníků začaly pomalu řídnout, Klára se pustila do večerního úklidu a když okolí ještě o trochu ztichlo, uslyšela hudbu ze směru, kterým byl Sofiin stan.

„Sofie něco slaví," poznamenala Natalie. „Nepůjdeme se mrknout?"

„Dneska jsem děsně utahaná," zavrtěla Klára hlavou. „To víš, neděle."

Zažily už horší dny, ale ona si chtěla zalézt pod peřinu a pokračovat tam, kde přestala. Jaké bude mít šaty? Za rok by se už klidně mohla vdávat.

„Hm, já bych možná šla," uvažovala Naty. „Jdu ven posbírat odpadky a uklidit židle a ty si to zatím rozmýšlí."

Nebylo si co rozmýšlet. Aspoň pro jednou chtěla zůstat sama se svými myšlenkami.

Natálie nečekala na odpověď, vzala igelitový pytel a gumové rukavice a šla posbírat papírky, kelímky a napichovátka na hranolky, které lidé prostě hodili na zem, místo aby je zanesli do některého z mnoha košů, jen o pár kroků dál.

„Prasata," ulevila si.

Už chtěla odejít, když její zrak upoutalo něco maličkého, co nebylo mezi hrubým štěrkem ani vidět.

Růžový sáček od kartářky zřejmě nenašel svého majitele. Buď jej omylem nezasunula do kapsy, ale vedle a v tom stresu si toho nevšimla, nebo jej Pavel považoval za smetí a prostě ho vyhodil. Na zem, dobytek jeden.

Ať tak nebo tak, sáček byl na zemi, a ne u Pavla v kapse.

Ale kouzlo přece fungovalo. Nebo ne?

Raději nad tím moc nepřemýšlela a rychle schovala sáček do kapsy. Klára se nakonec dala s Pavlem dohromady, tak nemělo cenu to řešit.