Jahodové léto

14. kapitola

14. kapitola

Klára

Klára chtěla ještě spát, ale čísi ruka nemilosrdně cloumala jejím ramenem.

Zavrtala se pod deku, ale ta samá ruka deku strhla a někam odhodila.

„Ještě není devět," zavrčela.

„Je deset," odpověděl mámin hlas.

Klára sice neumírala, nebyla nemocná ani ji nic nebolelo, přesto by přísahala, že ji právě probleskl hlavou celý její život. Nebo aspoň posledních pár dní.

Jak mohla zaspat?

„Kde jsou všichni?" zamumlala a snažila se rozkoukat.

„To by mě taky zajímalo," řekla máma a vůbec se netvářila přátelsky. „Kryštof spal u potoka, kolem bylo nablito a Filipa s Natálií jsem vůbec nenašla. Třikrát volali policajty a pan Voves, z prostřední zahrádky, podal oficiální stížnost, teď to s ním táta řeší. Jestli si myslíš, že tohle je jeden velkej mejdan, tak si najdu někoho jinýho, nebo to prostě zavřu. Netvrdím, že jsem nečekala nějakou rozlučkovou oslavu, ale jste tu sotva tejden."

Klára využila příležitosti, když se máma nadechla, aby pokračovala v lamentacích, popadla oblečení a zmizela v koupelně.

„Jen jsme si pouštěli hudbu, ani nebyla moc nahlas," hájila se po návratu z koupelny, když zase vypadala jako člověk.

„A co je tohle?" zamávala jí máma před očima lahví od alkoholu.

„Já nic nepila a jak vidíš, spala jsem doma, ve svý posteli. Za ostatní neručím. Sama jsi říkala, jak je brácha zodpovědnej."

„Slibovala jsi, že to všechno zvládneš."

Víc už říct nestačila, právě se vrátil Filip s Natálií a okamžitě běželi rovnou do stánku.

„Sbírali jsme odpadky," vymlouval se Filip. „Bylo jich děsně moc."

Ale máma mu to nespolkla. O chvíli později se vrátil i táta a kázání začalo nanovo.

Odjeli až po dlouhé době s prohlášením, že ještě jedna stížnost a letěj.

Kláře to bylo líto. Uvědomovala si, že je to opravdu skvělá brigáda a nechtěla o ni přijít. Právě teď, když zjistila, že Pavel pracuje nedaleko a u stánků se pomalu začali scházet i další spolužáci. Zprávy se šířily po sociálních sítích a jejich stanoviště bylo označené jako jedno z cool míst ve městě.

Nehledě na to, že i počet sledujících na jejím vlastním instagramu raketově vzrostl, i díky fotogenickému prostředí. Žluté kosatce, stulíky, rákosí a západ slunce vypadaly na fotkách fantasticky a získávaly skvělá hodnocení. Mnohem lepší než její selfie s našpulenou pusou.

A jak se zdálo, ani Natálii se nechtělo odejít. Peníze potřebovala. Navíc každou volnou chvíli navlékla korálky a její šperky a korálkové stromečky šly skvěle na odbyt. stačilo je vystavit na prodejním pultu.

Museli se prostě jen chovat o něco tišeji. To se dalo zvládnout. Spíš ji udivovalo, že si pan Voves stěžoval právě na ně, a ne na rozjívená děcka.

Nebyl však čas na mudrování, už takhle měla zpoždění. Byl čas vrátit se do práce a ukázat, že umí máknout. A taky chtěla vyhrát ten skútr.

Uplynulo sotva pár hodin a připomněla si, proč stojí za to tam zůstat. Stromovou alejí se opět blížili Pavel a Lukáš. S Ančou v těsném závěsu za nimi.

Klára vzdychla tak hlasitě, až se po ní Natálie podívala a lehce zakroutila hlavou.

„Neoslintej sklo," napomenula ji.

Klára zavřela pusu a snažila se tvářit, že je nad věcí, ale moc se jí to nedařilo.

„Jak může chodit s takovou slepicí," ucedila skrz zuby.

„Jo, je to slepice, ale Pavla taky moc nežeru."

„To je dobře, aspoň se o něj nemusíme hádat," usmála se Klára. „A nemusí se mnou chodit, stačí když tu blbku prokoukne."

„Máš pravdu. Někdo by mu měl otevřít oči," přikývla Natálie zamyšleně. „Nemůžu věřit, že to říkám, ale něco mě napadlo. Měli jsme sousedku, mladou, byla čerstvě vdaná. No a její manžel trávil víc času v garáži než doma. Kolikrát si stěžovala, že si měl oženit spíš s autem, a ne s ní. Pořád jezdil na ty tunigový srazy..."

„Co to má dělat s Pavlem a Ančou?"

„Vydrž, hned se k tomu dostanu. No, a tak sousedka zašla za kartářkou, zeptat se co má dělat a ta jí dala nějaký talisman nebo co a řekla, ať ho dá manželovi do auta."

„A pomohlo to?"

„Jo. Hned při první jízdě na další sraz se její manžel vyboural, ale parádně. Auto bylo rozšvihaný, že z něj zbyl jen volant a tažný zařízení. Zajímavý ovšem bylo, že jemu se nic nestalo. Vůbec nic. Neměl ani škrábnutí. Byli tam hasiči, policajti i záchranka a všichni svorně tvrdili, že je to zázrak. Představ si, že měl prý v ruce mobil, a i ten byl napadrť, ale na ruce ani modřinka. Teď sedí doma a sousedka je konečně spokojená."

„Normálně mám husinu," otřásla se Klára, ačkoli byl červenec, a ještě k tomu dost horký.

„Já taky," potvrdila Natálie.

„Myslíš, že bys mi mohla sehnat její adresu? Ne, že bych se chtěla pouštět do něčeho šíleného, ale vždycky jsem si chtěla nechat vyložit karty."

„Jasně, seženu," souhlasila Natálie a opět se zatvářila vážně, protože trojice zastavila u jejich stánku.

„Dvakrát ledovou tříšť. Krvavý pomeranč," požádal Pavel a položil na pult peníze.

„Dala bych si malinovou," špitla Anča, ale Pavel její přání ignoroval.

Natálie jen pokrčila rameny a natočila požadovaný nápoj.

„Je děsnej hic, taky si dám jednu," přidal se Lukáš a řekl si pro změnu o malinovou.

Když pak šli ke stánku s hamburgery, vyměnil si kelímek s Ančou.

„Džentlmen," odfrkla si Natálie směrem k Pavlovi a zamávala na Lukáše.

Klara si byla jistá, že k ní by se takhle nechoval. Nejspíš už měl Anči plné zuby. Pořád musela být středem pozornosti a neustále dělala problémy. Vždyť s ní nakonec seděla dva roky v jedné třídě a dobře ji znala.

„Myslím, že jsou těsně před rozchodem," poznamenala a usmála se na něj.

Pavel jí úsměv vrátil. I slepý by si všiml, jak často se na ni díval.

„Čím dřív tě objednám k tý kartářce, tím líp," vzdychla Natálie. „Tohle vaše okukování už mě nebaví. Akorát je to v Dřížanech, kousek od Liberce, taková prdel uprostřed polí a lesů. Budeme potřebovat někoho, kdo nás tam odveze."

„Něco seženu," řekla Klára a oči jí hořely nedočkavostí.

„A taky sehnat na jeden den záskok," uvažovala dál Natálie. „Co Milan?"

„Ten má brigádu v hotelu, ale zkusím zavolat Markétě."

„Myslela jsem, že to počká, jenomže to bych s tebou asi nevydržela," nasadila Natálie zoufalý výraz a sáhla po telefonu.

Obvolala příbuzné a než Klára obsloužila jednu rozvětvenou rodinu, měla v kapse telefonní číslo.

Zbývalo zařídit auto a záskok.