Jahodové léto

10. kapitola

10. kapitola

Výborný prospěch měl Vojta i na gymnáziu, tak proč by měl mít na učňáku něco jiného než samé jedničky? Jenom kdyby z toho učitelé nedělali takovou vědu. Kluci ze třídy ho měli za šprta a nikdo se s ním nebavil. Jediný jeho kamarád byl Šimon, kterého poznal loni v History Parku. Bohužel, letos už Šimon brigádu nepotřeboval. Vyučil se automechanikem a sehnal si práci v bazaru. Nicméně s Vojtou zůstal v kontaktu a souhlasil, že mu opraví starou motorku po strejdovi, která stála léta v kůlně, aby nemusel jezdit do Ledčic na kole.

„Hmm simson, rok výroby 1994. Na těch třicet let vypadá dobře," zhodnotil Šimon stříbrný motocykl.

„Jeden z posledních, co sjely z linky," poznamenal Vojta. „Ani nemá moc najeto. Strejda se tenkrát nepohodl s dědou a všechno tady nechal. Teď je na Novým Zélandu. Občas babičce zavolá."

„Aha, zrovna jsem se chtěl zeptat, proč teda neodjel na motorce, ale asi by ho s ní nevzali do letadla. A co tvůj táta? Ten ji občas neprojel?"

„Pamatuju si, že se na ni jednou díval, to jsem byl fakt malej, ale v tu dobu měl auto a bydleli jsme jinde, tak mu asi k ničemu nebyla."

„Ono i kdyby ji chtěl prodat, tak by za ni tenkrát moc nedostal. Až teď, když se zvedl zájem o všechno retro. V takovýmhle stavu," Šimon poklekl a v něčem se vrtal, „bys za ni dostal ranec. Tady to chce vyčistit, vyměnit pár součástek, ale jinak dobrý. Hele nechceš ji radši prodat nějakýmu sběrateli? Teď jsme tam měli za dvacítku docela slušnou yamahu. Samozřejmě už je pryč, ale bude jiná. Na tuhle ti najdu kupce, a ještě ti zbyde." Šimon vstal, prsty si prohrábl světlé rozježené vlasy a lehce oťukal špičkou boty pneumatiku.

„Mám to teda nechat takhle?"

„Ne, lepší, když to opravím a párkrát se na tom projedeš, aspoň vychytáme mouchy. Pár kilometrů na tachometr sice přidáš, ale vzhledem k tomu, že je mašina skoro zánovní, tak to nebude až tak vadit. Popravdě se těším, až se v tom povrtám. Práci udělám zadara, bude tě to stát akorát součástky."

„V poho, zítra nastupuju, tak nějaký peníze budou," ujistil ho Vojta.

„Dobře, seženu co potřebuješ a uvidíme se o víkendu. Mimochodem, " kývl na konec cesty. Co se to támhle děje?"

Vojta mírně vzdychl. Teď už to věděl. A také věděl, že občerstvení patří Klářiným rodičům a že bude Klára celé prázdniny jen pár kroků od něj.

„Stánek s hambáčema a zmrzlinou. Nějakej podnikatel využil cyklostezku a snaží se na tom něco trhnout," pokrčil rameny. „Bejval tu klid. Teď se sem válej davy rodinkářů a ty jejich nezvedený děcka řvou jak protržený."

„Moje představa pekla," uchechtl se Šimon. „Ale hambáč, bych si docela dal. Neskočíme si na jeden?"

To byl luxus, který si Vojta nemohl dovolit. Normálně by si namazal chleba se sádlem a cibulí a najedl by se za zlomek ceny, ale jedna výjimka by možná neškodila.

„Tak jdeme," přikývl a vydal se k brance.

Vyšli ze dvora, minuli Sofiin dům a několik zahradních chatiček a dostali se až ke dvěma karavanům. Růžovému se zmrzlinou a mátově zelenému, ze kterého už z dálky voněly hamburgery a párky v rohlíku.

Celé okolí působilo příjemně. Majitel naštěstí nevykácel vzrostlé stromy na břehu, takže místo poskytovalo dost stínu. Bahnitý břeh potoka byl vyčištěný a vysypaný žlutým pískem. Lidé seděli na několika nových lavičkách a vychutnávali si zmrzlinu, či ledovou tříšť, děti si stavěly hrad s písku a mladé dívky seděly na lávce a máchaly si nohy v chladivé vodě. Ano, klid zmizel a to místo nebylo takové, jak si ho Vojta pamatoval z dětství, přesto mělo něco do sebe.