19. je mi na nic

47 1 1
                                    

Nechápala jsem to. Proč mi nechce říct že se mu líbí Annie. Po tolika otázkách, který jsem se snažila pokládat co nejvíc nenápadně se mi ani jednou nesvěřil. Jediný co z toho vyplynulo že už za ní musí jít. Super fakt. Možná ještě stihnu Williamse dneska, vstala jsem od stolu, odnesla tác s jídlem, kterého jsem se skoro nedotkla, celou dobu jsem se snažila mluvit s Benjaminem, nic, prostě to nepřizná.
Došla jsem zpátky do školy a zaťukala na dveře. Otevřela mi paní MaiMai a já se překvapeně podívala za ní. Seděl si tam v klidu v křesle a zapisoval něco do počítače, ani si nevšiml že jsem zaťukala já. „Ehmmm, dobrý den, víte, já jdu za panem Williamsem něco kvůli parlamentu...“ „Jo, vždyť v pořádku, já jsem zrovna na odchodu.“ usmála se a ještě mrkla na Thomase. Hm.
Když odešla přišla jsem k němu a sedla si bezduše na gauč.  „Co ty tu? Něco se stalo? Říkala jsi až zítra ne? Seš v pohodě?“ zněl docela vážně, on se o mě boji? Roztomilý.
„Proč? Já jsem asi v pohodě, ty?“
Nevypadal že by měl čas na sezení na klíně. Spíš čas na mě.Hned jak jsem ho ujistila že jsem v pohodě se zase otočil k počítači a něco tam klikal. „Halooo, na něco jsem se tě ptala, co tam vůbec děláš?“ otočil se na židli zpátky ke mě a naklonil hlavu a kulišácky se na mě zatvářil. „To se budeš divit, pojď se na něco kouknout!“ mrknul na mě a zvedl se že židle abych si na ni mohla sednout. Stal zamnou za židlí a mě měl mezi rukama. Začal mi ukazovat nějaký grafy a pak překlikával z různých Word dokumentů k e-mailům od Maimai, pak semnou otočil židli od monitoru zpátky k němu a zeptal se: „Víš co to znamená?“ „Upřímně nemám tušeni, pane Williamsi.“ zakroutil očima a popadl mě za ramena. „To znamená že bude za měsíc školní ples. Konečně jsme ředitelku přemluvily, Maimai sehnala pár dokumentů, já zařídil organizací, a konečně to vyšlo !“ byl fakt nadšený. „Aha, tak to je asi super, ani jsem nevěděla že je tu ta možnost...“ přestal se usmívat a zatáhl mě za ruce k němu zpátky na gauč, tentokrát chtěl abych si sedla na na něj. „Fakt se ti nic nestalo? Myslel jsem že budeš mít větší radost, celkově, nejen za školní ples,
ale třeba i za to že se můžeme vídat častěji díky tomu, že seš v parlamentu...“ držel mě na zádech a druhou rukou za ruce a já se musela usmát tomu, jak se zajímá. Opřela jsem si zoufalstvím hlavu o jeho rameno.„Promiň že jsem tak otrávená, já nevim, jo asi je to super že tu bude taková akce.“ chvíli jsem poslouchala jeho pomalý tlukot srdce a on čekal až budu povídat dál. Upřímně se mi víc mluvit nechtělo.
„Abigailo, okamžitě mi řekněte co se stalo, jinak se tu zoufalstvím rozbrečím, je mojí povinností vám pomoct přece...?“
„No já nevím co víc říct,zaprvy nevykej mi, zadruhé od pátku mi je divně, viděla jsem Olivera a Steva se zase líbat v parku, Steve mi to chtěl vysvětlit, ale co mi bude vysvětlovat? To co už dávno vím? Celý víkend jsem byla sama na pokoji a ty sis nepřečetl ani ten jeden email co jsem ti poslala, neviděli jsme se dva týdny o samotě, prostě je to divný? Nemám na nic náladu. Nikdo mi není schopen na nic odpovědět a“ „A na co chceš odpovědět?“ zeptal se bez předsudků. „Na to taky neznám odpověď, Thomasi“ jakmile uslyšel svoje jméno víc si mě k sobě přitáhl. Pak zůstal chvíli ticho. Asi přemýšlel co udělá. Nakonec promluvil on. On
„A bude ti stačit když nebudeme mluvit? Já nevím jak ti jinak pomoct.“ zašeptal mi do ucha. Zakývala jsem hlavou a jen jsem poslouchala jeho pomalý dech. Jednou rukou mě hladil na zádech a druhou mi držel ruce který jsem měla schoulený u sebe. Hlavu si ani jednou nepoložil, pozoroval mě celou dobu jestli jsem v pořádku, občas jsme se totiž potkali očima, a já zjistila že na mě už předtím koukal. V očích měl trpělivost, láskyplnost, ale někde vzadu jsem poznala strach. Strach z budoucnosti. Asi po 15 minutách jsem hlavou vstala z jeho ramene, „Líp?“ zoufale se usmál, chtěl abych řekla ne, abych tu s ním mohla ležet další hodiny, já jsem ale nemohla. Nemůžu mu tu ležet v náručí když se ve snech někde líbáme, je to učitel, nenech to zajít tak daleko Abigail.
„Líp, děkuju...“ „Kdykoliv, kdybys chtěla cokoliv jsem tu.“ Z hlasu jsem poznala skrytou lítost, chtěl semnou ležet ještě o pár minut déle, třeba fakt chtěl dojít až k....ne,Abby, na tohle myslíš jen ty. Nechám to být. Zítra se tu stavím taky ne? Tak třeba zítra. Opatrně jsem vstala, on mě pomalu pustil ale sám zůstal pořád sedět na místě. „Naposledy děkuju, tak zatím asi ahoj...“ jemně jsem mu zamávala prstama a usmála se. Bylo mi líto, ho tam takhle nechat, ale já nemůžu.
Hned jak jsem přišla na intr všimla jsem si upozornění na mobilu. Přišel mi email. Že by to byl on?

The teacher?Kde žijí příběhy. Začni objevovat