Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ještě ten den Tae stihl zavolat do té soukromé nemocnice, a prý do ní pojedeme už zítra. A já marně doufal, že mě objednají třeba až za měsíc. Vzal jsem si prášek a večer už mi bylo dobře. Poté se mi konečně ozvala Misoon, která mi řekla, že kavárna bude ještě tak na týden až dva zavřená. Prý je ještě v nemocnici, ale už jí je dobře, doufám že tomu tak tedy opravdu je.
"Kookie?" z přemýšlení mě vytrhl Tae, který na mě zkoumavě koukal. "Hmmm..." vydal jsem ze sebe zvuk a tím mu dal najevo, že ho poslouchám. "Ptal jsem se co ti řekla Misoon?" Zopakoval otázku, na kterou se mě asi už před chvílí ptal. "No, že jí je dobře, ale že kavárnu otevře až za týden nebo dva." řekl jsem a znovu si v hlavě přehrával můj rozhovor s Misoon. Něco mi na něm totiž nesedělo.
"A neděje se něco?" zeptal se, "vypadáš dost zamyšleně" konstatoval a dále na mě zkoumavě koukal, jakoby snad čekal, že ze mě najednou něco vyčte. "Ani ne, jen se mi to nějak nezdálo. Misoon zněla jinak než jsem zvyklý." přiznal jsem mu a on na mě zmateně pohlédl. "Jak jinak? Jakože naštvaně? Zmateně? Nebo dokonce smutně?" optal se, ale já mu nebyl schopný odpovědět, její hlas odrážel více emocí. "Já nevím Tae."
"Hele a nepřijde ti divný, že spadla na kachličkách v koupelně, jen si natrhla obočí a zlomila ruku a oni ji držej v nemocnici tak dlouho?" Optal jsem se ho z ničeho nic a on se na mě podíval. "No jako jo, ale nevíš, třeba se jim něco nezdálo, a tak ji prostě pozorujou?" řekl Tae a na chvíli se zamyslel. "Ale asi je to fakt divný, kdyby se jí stalo jen tohle tak si jí tam nechají jen přes noc ne?" dodal po chvilce uvažování.
"Tak jí zavolej a zeptej se kde leží, že ji chceš navštívit" vypálil na mě bez rozmýšlení Tae. "No to už jsem zkoušel, ale nikam to nevedlo, respektive jsem se nic nedozvěděl" řekl jsem a na chvíli se zamyslel, zda-li mě něco nenapadne.
"No a co se prostě vydat do nemocnice a někoho se zeptat?" zeptal se Tae, hned jak ho tenhle nápad napadl. "Myslím, že nám nic neřeknou. Vždyť nejsme příbuzný." vysvětlil jsem mu, ale on se nedal a pořád vymýšlel něco jak se dozvědět víc.
"Hele tak já jí zkusím znova zavolat, ale víc pokusů tomu nedávam. Neřekla mi to zatím ani jednou a to jsme spolu volali aspoň pětkrát" povolil jsem po chvíli a začal hledat číslo Misoon v telefonu.
"Misoon? Haló?" řekl jsem do telefonu, když ho někdo zvedl.
"Dobrý den, já nejsem Misoon. Jsem Kim Daeun, ošetřující lékař paní Choi Misoon. Vy jste její?" nedokončila větu. Na chvíli jsem se zamyslel, ale pak jsem se jí představil.
"Choi Jaehyun, příbuzný Misoon. Proč jste to zvedla vy a ne ona?" optal jsem se a slyšel jsem povzdech, který mi nepřidával na naději, že má 'jen natržené obočí a zlomenou ruku'.
"Ona je v momentální chvíli na dalším vyšetření. Proč jste ji volal?" odpověděla na mou otázku a na oplátku se zeptala mě.
"Abych se zeptal co všechno jí je, mám o ní strach. Mohl bych to tedy vědět?" optal jsem se a vyčkával co mi paní Kim odpoví. Tae mě napjatě pozoroval.
"Paní Choi byla zjištěna rakovina v pokročilém stádiu, bohužel se na to přišlo asi až moc pozdě. Nikdo ji nedává až moc velké naděje, ale ještě uvidíme" řekla povzbudivě.
"J-jste si j-jistá?" optal jsem se ji, krk se mi stáhnul a já pociťoval, jak se slzy derou na povrch.
"Bohužel, je mi to líto. Mohu vám nabídnou psychologa, kdyby jste ho potřeboval. Budete chtít vědět ještě něco?" optala se starostlivě.
"A-asi ne, jen jaký má pokoj a kdy ji mohu navštívit?"
"Pokoj má číslo A202."
"D-děkuju... Na shledanou."
"Na shledanou." řekla poté hovor ukončila a já se svalil na gauč a rozbrečel se Taemu v náruči.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
