Kapitola 32.

64 7 2
                                    

,,Sedni si. Tohle nikomu nepomůže." vyzývala jsem ho několikrát. Pochodoval po čekárně sem a tam.
,,Nemůžu." rázoval si to zleva doprava.
,,Carrie, já to hrozně posral." zprava doleva.
,,Neskutečně moc." zleva doprava.
,,Maxi, uklidni se, prosím. Teď s tím stejně nic nezmůžeme. Musíme počkat po tom zákroku. Bude to dobrý."
,,To jsi říkala i předtím!" vyštěkl na mě. Zarazila jsem se.
,,Promiň." sklopila jsem oči.
,,Ne, ty promiň, chovám se jako kretén." sedl si vedle mě. Nervózně klepal nohou. Za chvíli jsem ho přistihla jak brečí.
,,Pojď sem, chlape." objala jsem ho.
,,Já jsem takovej čůrák." nadával dál. ,,Co když to takhle prostě skončí? Co když už mě v životě nebude chtít vidět?" otočil se ke mně s obavami.
,,Neplácej hlouposti, kdyby tě nechtěla vidět, neřekla by mi, že tě tady potřebuje." snažila jsem se ho konejšit, i když jsem věděla, že jsem mu trochu lhala.
,,Co bude dál?" ptal se mě.
,,Chtěla bych ti dát přesnější informace, ale prostě teď budeme muset počkat, určitě ji pomůžou, a ty alespoň budeš moct přemýšlet nad tvou situací ohledně dětí. Musíš ji jen tvrdit, že jsi to takhle chtěl, protože tvrdit ji teď opak by byla hodně velká hloupost."
,,Nejhorší je, že když mi řekla, že pravděpodobně prodělává potrat, složil jsem se z toho. Uvědomil jsem si, že s ní chci rodinu." zvedl ubrečené oči. Promnula jsem si obličej.
,,Já vím, jsem komplikovaný." vstal a zase pochodoval po čekárně.
Kelly po hodině a půl vezli ze sálu na jednotku intenzivní péče. Maxe k ní ale nepustili. Po několika hodinách, několika hádkách, jedné zničené židli se mi ho podařilo dostat na hotel. Na recepci jsem si vyžádala kartu od jeho pokoje a chodila ho střídavě kontrolovat. V nemocnici svolil k práškům na spaní. Ty naštěstí zabraly rychle. Volala jsem v noci ještě Charlesovi celá ubrečená. Hrozně mě to sebralo. Cha se mě snažil uklidnit. Mluvil na mě dokud se nepodařilo usnout i mně.
Několik následujících dní bylo hodně náročných. Všichni tři jsme na tom byli špatně. Max dokonce prohlásil, že Singapur nepojede.
S Charlesem, Christianem i Sergiem nám dalo hodně práce ho přesvědčit, že musí. K jeho rozhodnutí přispěl i můj slib, že s Kelly zůstanu. Po svolení Kelly přiletěla i Bella. Sice jenom na pár dní, ale byla to nová opora pro nás obě.
,,Brzy mě propustí." přišla mi ráno zpráva. Vyskočila jsem z postele.
,,Max to ví?" odepsala jsem po cestě na snídani.
,,Ano, mám přijet domů." odpověděla.
,,Přijet domů?" ptala jsem se Belly co si myslí.
,,No asi do Monte Carla." pokrčila rameny.
,,No ale ona nemůže letět. Takže musíme jet autem."
,,Doprdele, to je daleko ne?"
Zapla jsem mapy.
,,To je minimálně 2,3,4 dny cesty." zamkla jsem telefon. Věděla jsem, že tohle nezvládnu odřídit. Dostala jsem domů sotva Charlese.
Posadili jsme se k volnému stolu do rohu prostorné restaurace, abychom nebyly rušeny. Prioritně jsme musely vyřešit, jak dostaneme Kelly domů.
,,Co chceš dělat?" zeptala se mě a u toho se zakousla do celozrnného rohlíku.
,,Nemám sebemenší nápad. Charlesovi to nemůžu ani napsat, řekl by mi že neexistuje."
,,Počkat než se její stav zlepší?" navrhla.
,,Zkusíme to."
Nemohla jsem řídit. Stejně tak jako Kelly nemohla jet autem delší dobu. Byly jsme tam v podstatě uvězněné.
Když jsem to večer psala Charlesovi, odpověděl mi přesně to, co jsem očekávala. Do médií mezitím prosakovaly informace, že se Kelly nachází v nemocnici. Ona sama poté napsala na sociální sítě, že se jednalo o akutní žlučníkový záchvat, že se jí daří dobře, a během několika dní bude propuštěna.
Ve skutečnosti na tom byla psychicky velice špatně. Nebyla si jistá ničím, ani sama sebou, ani vztahem s Maxem.
,,Chce si mě vzít." vydechla, když jsme ji s Bellou navštívili.
,,Co jsi mu řekla?" vyzvídala jsem. Kelly ležela na gynekologickém oddělení. Zdi celého oddělení pokrývala zelená barva.
,,Že nevím." uhnula pohledem. Nechtěla moc mluvit, čemuž jsme se nedivili. Každá návštěva byla spíš hodina ticha, kdy jsme si nedovolili cokoliv rozebírat.
Propustili ji skutečně po několika dnech. Bylo to ve středu před další velkou cenou. Převezly jsme ji na hotel, a čekaly, až se její fyzický stav zlepší natolik, že bude schopna po operaci sedět delší dobu. Singapur Max nedojel. Boural v 10. kole.
,,Už jsi přemýšlela nad místem?" zeptal se mě Cha večer, když jsme spolu mluvili. Snažil se mě přivést na jiné myšlenky. Ovšem bezúspěšně.
,,Ne, nějak na to nemám ani náladu." odpověděla jsem nepřítomně.
,,Nesmíš nad tím tak přemýšlet. Bylo tam spousta okolností, které my dva rozhodně neovlivníme."
,,Já vím, že ne, ale mám obavu aby se nám dvěma nestalo to samé."
,,Proč by se to mělo stát, Carrie? Budeme se brát, chceme to oba, není jeden jediný důvod proč by se to mělo stát. Já určitě nebudu reagovat jako Max." konejšil mě. Podívala jsem se z okna. Světla Hamburku se pomalu rozsvěcela.
,,Jsem z toho prostě špatná."
,,Já vím, ale bude to dobrý, uvidíš."
,,Mrzí mě, že jsi v Singapuru nedojel lépe." změnila jsem téma.
,,Z toho si nic nedělej. Jednou to tak je vždycky."
,,Budu muset končit, potřebuju se sbalit." prohlásil po několika minutách mlčení.
,,Taky už si chci jít lehnout. Je to náročnější než jsem si myslela." lehla jsem si, a otočila se na bok. Telefon jsem měla mezi uchem a polštářem.
,,Přiletíš?" zaprosil. Zívla jsem. Únava se do mě dala vší silou.
,,Nevím, musím se domluvit s Bellou, někdo by měl dát pozor na Kelly."
,,Dej mi prosím vědět, pošlu pro tebe soukromé letadlo."
,,Charlesi." vydechla jsem. Věděla jsem, že pokud bude chtít abych letěla firemním letadlem, bude z toho zase problém.
,,Ne, neptám se. Nepotáhneš se do Japonska pravidelnou linkou." řekl rozhodně. Nemělo cenu ho přemlouvat, když si něco usmyslí, tak se toho nepustí.
,,Zvládla bych to."
,,No ale ne, jsou to dvě mezipřistání." pokračoval.
,,Dobře, promiň, už jsem fakt unavená. Dej mi jenom vědět."
,,Dobrou noc lásko." rozloučili jsme se.
S Bellou se mi naštěstí povedlo hned druhý den domluvit. Sama s tím přišla, že mohu letět za Charlesem. Měla jsem vůči Kelly výčitky. Bohužel, i ta mě podporovala abych letěla. Domluvili jsme se tedy, že mi budou dávat pravidelné zprávy. Charlesovi s Carlosem se podařilo vyhádat soukromé letadlo, takže jsem nemusela procházet odbavovací přepážkou.
Bella zaparkovala na letišti u odletového terminálu.
,,Mohla bys tohle předat Maxovi?" podala mi obálku Kelly, která seděla vepředu.
,,To víš, že jo." usmála jsem se na ni. I ona se pokusila o úsměv.
,,Dej mu to prosím jakmile přijedeš." apelovala na mě.
,,Jsi si jistá?" změřila jsem si ji pohledem.
,,Naprosto." přikývla.
,,Dobře." strčila jsem obálku do vrchní kapsičky kufru. Myslela jsem, že na ni nesmím zapomenout.
Rozloučila jsem se s nimi, a vydala se do útrob letištní haly.
,,Doufám, že máš moji propustku." volala jsem Charlesovi.
,,Mám, neboj. Už jsi na letišti?" ptal se. V telefonu jsem slyšela hluk z garáže.
,,Za 15 hodin jsem tam."
,,Těším se. Musím končit, začíná trénink."
,,Jasně." ukončila jsem hovor, a telefon přepla do letového režimu.
Let byl neskutečně dlouhý. Když jsem v 7 ráno místního času přistávala, slunce už bylo vysoko nad obzorem. Další trénink se jel za hodinu a půl, takže jsem věděla, že ho ještě před začátkem neuvidím. Jakmile jsem zprovoznila svůj telefon, dostala jsem od Belly několik zpráv jak se Kelly daří. Napsala jsem jim v rychlosti, že jsem na místě, a poté se vydala do půjčovny pro auto. Majitel byl velice ochotný, papíry už měl nachystané, takže jsem mu jen zaplatila vratnou kauci, a poté už se vydala na cestu.
Doprava v Japonsku byla příšerná. Všude nekonečně množství aut nebo lidí. Na dálnici se nedalo jet pořádně rychle.
Na okruh jsem dorazila těsně před koncem tréninku. Mike, sekuriťák, měl u sebe mou propustku.
,,Ahoj." pozdravila jsem ho udýchaně. Od auta jsem totiž běžela.
,,Ahoj." natáhl ke mně ruku s propustkou s úsměvem. Přiložila jsem ji k terminálu, a prošla.
Do garáže jsem přiběhla v momentě, kdy Charlesův monopost tlačili dovnitř. Opřela jsem si ruce o kolena a snažila se vydýchat svůj běh. Vylezl ven, sundal si helmu, dovnitř strčil rukavice. Podíval se po Alejandrovi, ten jen přikývl, a ukázal na mě. Charles se otočil. Jeho oči se mu rozzářily. Napřímila jsem se, a vydala se za ním.
,,Ahoj." políbil mě.
,,Ahoj." opětovala jsem mu.
,,Tak co?"
,,Nic, vypadá to, že to bude dobrý. Neměl jsem sebemenší problém během tréninků." odložil si helmu, a vytáhl z lednice vychlazenou vodu. Tu do sebe klopil téměř celou.
,,Kdy začíná třetí?" zeptala jsem se. Neměla jsem totiž vůbec pojem, jak to bude probíhat a co se kdy jede. Nezjišťovala jsem to.
,,Za dvě a půl hodiny." podíval se na hodinky.
,,Nechceš se jít natáhnout?" nabídl mi.
,,Já nevím. Musím něco předat Maxovi." informovala jsem ho.
,,Co." změřil si mě pohledem.
,,Dopis od Kelly."
,,Jak je na tom vůbec?" zajímal se.
,,Nijak, snaží se s tím srovnat. Není si jistá, že si ho chce vzít. Což vzhledem k okolnostem je normální."
,,Je mi to jasný. Kde parkuješ?" ptal se.
,,Se ani neptej, až úplně vzadu." promnula jsem si obličej. Byla jsem opravdu unavená, ale chtěla jsem ho podpořit.
,,Zajdeme ti pro věci, pak si dáme oběd, a pak se půjdeš vyspat." objal mě.
,,Měl by ses vysprchovat, jsi pěkně cítit." vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Půjdeš se mnou?" zazubil se.
,,Eee, ne." zašklebila jsem se.
,,Dělej, pojď. Chci se s tebou vysprchovat." zašeptal.
,,Jsem stahaná po cestě, navíc taky nejsem bůh ví jak vyvoněná, takže raději ne."
,,Já si tě umyju." dal mi pusu na tvář.
,,Musíme do toho auta."
,,No, a pak do sprchy."
,,Ty jsi prostě nepoučitelný." zasmála se, a vyšla z garáže. Z auta jsem se vrátila asi za 20 minut i s kufrem. Namířila jsem si to ale přímo do stáje Red Bullu.
,,Mohl bys mi prosím zavolat Maxe?" odchytla jsem Sergia. Ten si mě změřil pohledem, poté otevřel dveře garáže, a zavolal na něj. Max se nezměnil ani trochu, vypadal ještě víc strhaně a ztrápeně než před tím.
,,Ahoj." pozdravil mě.
,,Ahoj." objala jsem ho.
,,Jak se ti daří?" vyptávala jsem se. Doufala jsem, že si bude chtít alespoň trochu promluvit.
,,Stojí to za hovno." kopl do kamene. Ten se odkutálel stranou.
,,Něco pro tebe mám, doufám, že ti to zlepší náladu. Mám ti to dát hned jak přijedu." sáhla jsem do kufru a vytáhla obálku. Předala jsem mu ji. On si ji se zájmem prohlížel.
,,Od Kelly." dodala jsem abych ho ujistila, že v tom nemůže být něco strašného. Max začal trhat obálku. Vytáhl z ní 3 hustě popsané papíry.
,,Nechám tě tu, kdyby něco, tak zavolej." pohladila jsem ho po paži. Silně pochybuju, že mě vnímal. Otočila jsem se, a vydala se zpátky za Charlesem.
Po společné sprše, ke které jsem nakonec svolila, jsme šli na oběd. Třetí trénink jsem stála v boxu a sledovala dění. Něco mě ale neustále nutilo přemýšlet nad Kelly s Maxem, zároveň to ve mně začalo vyvolávat obavy o náš vztah s Charlesem.
Víkend byl náročný. Ani jeden z nás se nedokázal soustředit. Neustále jsem byla v kontaktu s Bellou, která se rozhodla, že Kelly odveze. Měla jsem strach zda dojedou v pořádku. Max mezitím jakoby ožil. Zajel nejrychlejší kvalifikační čas, pak vyhrál závod. Zajímalo by mě, co bylo v tom dopise.
Charles nedojel. Ani kvalifikaci ani závod. Napětí v garáži se dalo krájet. Nikdo si nedovolil něco říct nebo něco namítat. Věděli, že bude přehnaně reagovat. Stála jsem mezi ostatními a poslouchala jak křičí na svého mechanika. Se sklopeným zrakem jsem svírala kabelku a mlčela. Mlčela jsem i po cestě do hotelu. Venku se začaly stahovat mračna.
,,A ty se mnou nemluvíš jako proč?" vyštěkl na mě, když jsme přišli na pokoj. Opatrně jsem zavřela dveře.
,,Mluvím s tebou." uklidňovala jsem ho.
,,To vidím." hodil na postel tašku. Začal z ní vyhazovat věci zpátky do kufru. Odmlčela jsem se. Potřeboval prostor a já mu ho chtěla dopřát. Otevřela jsem dveře na balkon a pustila trochu čerstvého vzduchu do místnosti.
,,Nic jsem ti neudělal." pokračoval po chvíli. Protočila jsem panenky.
,,Neříkám, že jsi mi něco udělal, jen vím, že jsi to měl dneska náročné, tak jsem ti chtěla dopřát klid." snažila jsem se mu v klidu vysvětlit svoje pohnutky.
,,Aha, takže když vyhrávám, tak se ti to líbí a to mě podporuješ, ale když prohrávám, tak se mnou raději nemluvíš." hodil do tašky mikinu. Vyvalila jsem oči.
,,Co to kecáš o podpoře? Přijde ti snad, že tě nepodporuju pořád?" složila jsem ruce na prsou.
,,Přijde mi, že zrovna teď moc ne." vypustil z úst tu největší hovadinu jakou mohl.
,,Co po mě chceš? Znám tě, vím, že nestojíš o kontakt, když prohraješ a nedojedeš podle tvé představy." stála jsem naštvaně mezi dveřmi na terasu.
,,Možná právě proto, protože se mi nedaří bych ten kontakt potřeboval, nemyslíš?" zvýšil hlas.
Sevřela jsem telefon v ruce. Začal se ve mně hromadit vztek.
,,Teď najednou stojíš o kontakt? Za normálních okolností za mnou přijdeš po kvalifikaci, závodě, to je jedno, obejmeš mě a jsi v pohodě. Dneska jsi mě nechal koukat na to, jak řveš na své mechaniky!" zvýšila jsem také hlas. On stále házel naštvaně věci do svého kufru. Odlétat jsme měli až druhý den v poledne, proto jsem nechápala proč balí už teď.
,,Ty si jenom myslíš, že mě znáš, Caroline." oslovil mě jménem. To ve mně rozblikalo červené světlo.
,,Tak já tě neznám?" hrábla jsem po kabelce.
,,Očividně ne. Očividně jsem se sekl na celé čáře." zvedl hlavu a vzdychl. To mě ranilo.
,,Uvědom si, že já jsem byla ta, která riskovala svůj vlastní život, aby tě vytáhla z té zasrané formule! Já byla ta, kdo celé dny trávila v nemocnici, snažila se tě podporovat, dělat dobrá rozhodnutí, a uklidňovala tvou rodinu!" rozkřičela jsem se.
,,Já jsem akceptovala tvoje excesy s Celeste, já ji přehlížela a dělala, že nevidím. Létala jsem za tebou po celém světě, i když jsem měla bolesti, i když jsem s každým letem trpěla!" byla jsem nezastavitelná.
,,A ty mi tu teď budeš říkat sračky jak tě podporuju jenom když se ti daří? Tak to běž regulérně do prdele!" prosmykla jsem se kolem něj. Utekla jsem naštvaně z pokoje, a jeho tam nechala stát jako opařeného čajem. Sjela jsem výtahem na recepci. Tou jsem v rychlosti prošla. Venku už se rozpršelo. Stálo tam několik novinářů. Kabelku jsem si přitáhla pevně k tělu, a vyšla do deště. Novináři cvakali svými fotoaparáty, ale já to ignorovala. Ztratila jsem se v davu deštníků, a lidí, kteří někam pospíchali. Charles mi několikrát volal. Ignorovala jsem ho. Procházela jsem městem s téměř prázdnou peněženkou. Měla jsem sice jeho kartu, ale odmítla jsem z ní utratit jeho peníze. Když jsem byla dostatečně daleko od hotelu, zvolnila jsem krok. Prohlížela jsem si každou výlohu ve městě. Zmáchaná. V teniskách mi čvachtala voda, ale mě to bylo jedno. Déšť měl jednu nespornou výhodu. Dokázal schovat veškeré slzy. Když jsem si v místní pekárně koupila čaj, rozhodla jsem se dojít k pobřeží. Vyhýbala jsem se všem úzkým, nebezpečně vyhlížejícím uličkám. Cesta k pobřeží mi zabrala půl hodiny. Během ní přestalo pršet.
Telefon stále zvonil. Jelikož zvonil stále neúprosně, rozhodla jsem se ho zkontrolovat. 13 nepřijatých hovorů od Charlese, dalších 5 od Carlose, jeden o Beky, další od Belly. Jako první jsem vytočila Bellu.
,,Ahoj." pozdravila mě. Z telefonu byl slyšet hluk z jízdy autem.
,,Ahoj." snažila jsem se zamaskovat pláč.
,,Už jedete?" zeptala jsem se abych začala myslet i na jiné věci.
,,Právě jsme vyjeli z hotelu. Čeká nás asi 700 kilometrů, ale se zastávkami." informovala mě Kelly. Z hlasu bylo poznat, že už má lepší náladu.
,,Jak se cítíš?" vyptávala jsem se.
,,Je to lepší." odpověděla s klidem.
,,Proč mi volá Carlos?" zeptala se po chvíli Bella. Hrklo ve mně.
,,Kdyby náhodou, tak jsi se mnou nemluvila, ano?" prosila jsem ji a do očí se mi opět nahrnuli slzy.
,,Carrie? Co se stalo?" vyptávaly se po chvilce ticha. Do očí se mi nahrnuly slzy.
,,Prostě jsme se jen pohádali." zavzlykala jsem. Nechala jsem se přemoct emocí.
,,Je to vážné?" zjišťovala Kelly.
,,Já nevím. Nebylo fér co mi řekl." podívala jsem se směrem k rozbouřenému moři.
,,Proč jste se pohádali?"
,,Kvůli tomuhle celému víkendu. Nedojel ani jednou. Nemluvila jsem na něj, nechala jsem ho být. Sledovala jsem, jak řve na svého mechanika, a mlčela. Na hotelu mi řekl, že ho vůbec nepodporuju, a že ho vůbec neznám." popsala jsem nějak souhrnně co se dělo. Prohlížela jsem si prsten na levé ruce.
,,Kurva." zanadávala po chvilce Bella.
,,Jo, takže prosím. Carlosovi nic neříkej. Shání mě Charles, ale ví s jistotou, že mu telefon nezvednu, tak to zkouší přes kohokoliv." vzdychla jsem. Otočila jsem se, že se vydám zpátky k hotelu.
,,Jen dej prosím vědět, až se vrátíš na hotel." prosila mě Kelly. Sklopila jsem oči na mokré tenisky.
,,Dobře." otočila jsem se, zda za mnou někdo nejde. Kolem nebylo ani živáčka.
,,Milujem tě."
,,Já vás taky holky." ukončila jsem telefon. Pár vteřin na to se telefon rozezněl znovu. Měla jsem nutkání ho hodit do vody.
Kousek od hotelu mi umřela baterka v telefonu. Naštěstí je všechno v Japonsku velice dobře značené, takže jsem neměla problém se do hotelu dostat.
V recepci jsem se setkala s několika tázavými pohledy jak jsem mokrá procházela recepcí. Zmáčkla jsem výtah, ten se s cinknutím otevřel, a já vyjela do 6.patra, kde jsme bydleli. U dveří jsem se nadechla, přiložila kartu, zámek cvaknul. Vešla jsem dovnitř.
Charles chodil dokola po místnosti, telefonoval, a u toho si nervózně mnul čelo. Sundala jsem si mokrou bundu.
,,Už je tady, ozvu se." ukončil hned hovor, jakmile mě spatřil. Pověsila jsem bundu na ramínko aby stihla do druhého dne proschnout.
,,Kde jsi proboha byla? Jsi v pořádku?" přihrnul se ke mně a chytl mě za loket.
,,Byla jsem se projít." vymanila jsem se mu. Zamkla jsem se v koupelně.
,,Lásko, prosím." ťukal na dveře. Seděla jsem za nimi a tiše brečela. Nakonec jsem se sebrala a vlezla pod horkou sprchu. Kdybych nemusela, nevylezla bych z pod ní. Oblékla jsem se do županu, nadechla se a vyšla ven.
,,Mluv se mnou." snažil se navázat konverzaci.
,,Ne." obešla jsem ho.
,,Hele, já vím, že jsem řekl něco, co jsem říkat neměl, ale totálně mě ten dnešek rozhodil." chtěl se obhájit.
,,Neříkám nic." přetáhla jsem si přes hlavu tričko.
,,Carrie, prosím." stál v chodbičce s utrápeným výrazem. Chytla jsem svojí deku abych ji rozprostřela po posteli. Zvedla jsem k němu hlavu.
,,Charlesi, jsem na tuhle konverzaci příliš unavená a zmrzlá, chci si jít lehnout." vlezla jsem si do postele.
,,Dobře." svěsil hlavu a zhasl v chodbě. Napojila jsem telefon na nabíječku, napsala holkám zprávu, že jsem dorazila, a otočila se na bok. Po chvilce přišel do postele i Charles. Usnula jsem poměrně rychle.

Druhý den nás čekal přesun zpátky do Monaka. Seděla jsem na sedačce sama na konci soukromého letadla Ferrari. Od rána jsme spolu nepromluvili. V letadle se probírala závodní strategie na další velkou cenu. Tentokrát se konala v Kataru. Nasadila jsem si sluchátka a sledovala oblaka pod námi. Napětí v letadle by se dalo krájet. Několikrát jsem zachytila Rebeky soucitný výraz. V téhle náladě jsem musela vydržet 14 hodin letu. Po příjezdu domů jsem dala vyprat všechno oblečení, které jsme měli s sebou.
Několik dní jsme spolu téměř nepromluvili. Charles se snažil být pozorný, nosil mi domů kytky, staral se. Nejednou jsem se přistihla jak si to užívám.
,,Víš co, mě neštve to, že jsi mi řekl, že tě nepodporuju, mě štve, že jsi řekl, že jsi se sekl na celé čáře." stoupla jsem si do dveří obýváku. Seděl na gauči, a prohlížel si nějaké papíry.
,,Takže jestli o to fakt nestojíš, tak to celé zrušíme." začala jsem si sundávat prstýnek z prstu.
,,Ne, počkej!" vyskočil aby mě zastavil.
,,Co." vyvěsila jsem ruku podel těla. Chytl mě za ni.
,,Byl jsem naštvaný, protože mě to žere, že to takhle dopadá." podíval se mi do očí.
,,Ale to přece nemůžu odnášet já. Charlesi, já se fakt snažím. Hodně se snažím."
,,Já vím. A děláš to perfektně, to já jsem vůl, protože." chytl mě i za druhou ruku.
,,Protože prostě chci tuhle sezónu dojet, chci to vítězství tak moc, protože chci mít kompletní seznam." vydechl.
,,Seznam?" nadzvedla jsem obočí.
,,Životní seznam. Chtěl jsem jezdit formule, jezdit pro Ferrari, chápavou podporující a milující přítelkyni, mistrovský titul a rodinu." začal odříkávat.
,,Chápu." přikývla jsem.
,,Tak už se na mě nezlob." udělal psí oči. Pohledem jsem přelétla celou místnost.
,,Už to nikdy nedělej." objala jsem ho.
,,Omlouvám se." políbil mě. Snažila jsem se jeho chování chápat a omlouvat. Bohužel sezóna šla úplně mimo náš plán.


Ahoj,

opět se omlouvám, jsem fakt hrozná. Tenhle týden jsem měla fakt "hustej", od minulé neděle do pátku jsem byla v práci, včera jsem ráno jela pomoct na svatbu, odpoledne strávila s rodinou v dětském parku Vrchbělá a večer zase na městských slavnostech, takže jsem domů dorazila značně unavená. Aby toho nebylo málo, nemohla jsem najít nabíječku k notebooku, takže jsem to opravdu rychle vzdala. 

Příští týden jsem v práci jen pondělí, středa až pátek, ale vzhledem k tomu, že je to svatební týden, čeká mě v úterý cesta do krajského města pro posledních pár věcí, v sobotu je svatba a v neděli se budu asi léčit, a chystat na další pracovní týden. 

Ale i nás všechny, věrné čtenáře, čeká brzy svatba. A to Charlese a Caroline. Bude i přesto, že jsou zamilovaní, všechno probíhat bez sebemenšího zádrhelu? Nebo se zase objeví někdo, koho jsme považovali za poslední možnou postavu? 

C.

Hate to loveWhere stories live. Discover now