Mezi ledem a zemí

16. Chybí...?

Konečně další část :) Co vy na to?

Když přijdu do šatny, už téměř zoufalý se rozhlížím po Karle. To, co opravdu nečekám, je potlesk. Zmateně se rozhlížím, když pohledem narazím na Čeňka. Má nohu v dlaze.

Udělám rudý jak rajče pár kroků k němu a svalím se vedle něj na lavičku: ,,Proč tleskali?''

,,Jsme vyhráli, vole!'' odvětí Čeněk.
,,A tenhle pitomeček se kvůli tomu klidně nechá zabít.'' přitulí se k němu Markéta a dá mu pusu na tvář. Čeněk trochu uhne.
,,A co máš s tou nohou? Kdy budeš moct zase hrát?'' zeptám se ho a jejich projevy lásky zdvořile ignoruju.
,,To je jediný, na co dokážete myslet!'' vybuchne Markéta a já se jí leknu ,,Hrát, hrát! Vždyť se mu mohlo něco stát!''.
Rýmuje se to, napadne mě: Hrát - Stát, ale vzhledem k situaci taktně mlčím. Čeněk použije stejnou strategii.
Markéta si ovšem naše mlčení vyloží po svém, nasupeně popadne kabelku a odchází z šatny. ,,Pitomci!'' zasyčí zlostně mezi dveřmi, z očí jí srší blesky ,,Máte vy v tý hlavě něco jinýho než hokej?''
Podíváme se s Čeňkem na sebe, oba zadržujeme smích. Vypadá jako nepovedená bohyně pomsty, na můj vkus moc hubená.
,,Sex!'' zavolá za Markétou Pepa, který se před chvilkou přihasil do šatny.
Markéta to nejspíš slyší, protože se z chodby ozve: ,,Kreténi!''
Vybuchneme s smíchy.

,,To se nedá!'' chechtáme se jako šílení, přeruší nás až školníkovo upozornění, že zvonilo. Když se ani potom nemáme k odchodu zvýší hlas: ,,Mám na vás vzít vidle parchanti?!!!''. To už nás konečně zvedne z lavičky a belháme se s Čeňkem dohromady po třech nohách a jedné berli ze šatny do třídy.

,,Chybí?'' zvedne Ropucha hlavu od třídnice.
,,Karla!'' zavolá někdo. Mám pocit, jako by mě někdo vzal kládou po hlavě. Karla! Úplně jsem na ní zapomněl. Mám pocit, že jsem musel zblednout nejméně o pět odstínů. V podstatě bych řek, že mám barvu asi jako zašedlá školní zeď.

Ještě, že je Čeněk momentálně ve svém vesmíru. Celý příroďák koukám z okna. O přestávce mě informuje, že si přesedne k Markétě: ,,Se s ní potřebuju trochu usmířit, snad víš, co myslim, né?'' šklebí se. Popravdě nevim, co konkrétně má na mysli, a radši to ani vědět nechci.
,,Hm... Jasně. Hele, neni tu něco, jako zasedací pořádek?'' zeptám se překvapeně.
,,Na ten každej sere.'' neodpustí si Aleš a Čeněk jenom pokrčí rameny.

Den mám trochu jako v mlze. Karla se totiž neobjeví. Těším se na odpolední tréning, že alespoň tam se dám trochu dohromady. K mé smůle se nás tam sejde pět a trenér pro tento a pravděpodobně i následující týden tréning odpíská: ,,Jste fyzicky'' trenér důrazně pohlédne na pokašlávající kluky ,,i psychicky'' více než důrazně se podívá na mě ,, zdecimovaní. Pauza vám neuškodí.''
Domů se šinu zničený.

Mamka mě zná naštěstí dost dobře, takže se neptá. Jenom mi stručně oznámí, že dostala práci jako zdravotní sestra, takže nebude občas doma. Jen kývnu. Maminka mě pohladí po vlasech a odejde do práce.

Další dny jsem mírně řečeno mimo. Čeněk sedí s Markétou a i když na mě vrhá občas útrpné pohledy, zas tak špatně se tam nemá. Markéta mu dává svoje svačiny, někdy i obědy.

Já sedím sám, čumím z okna a čekám.
Párkrát mě napadne se u Karly zastavit. Ale, co bych tak asi řek, kdyby otevřel její otec? ,,Dobrý den, já jsem ublížil vaší dceři, tak jdu omrknout, jestli ještě žije.''?
Taky mě napadlo, někdy vyžebrat její telefonní číslo, ale na to jsem moc velkej srab.

,,Co čumíš vole, už zvonilo. Jdem domu.'' strčí do mě Čeněk.
Zavrtím se na židli a začnu házet věci do batohu.
,,Je nějakej zhulenej.'' slyším na svou adresu.
,,Spíš zabouchlej.''přisadí si Pepa. Trošku zrudnu. Já přece nejsem zamilovanej.
,,A nebo zbouchnutej .''. Všichni včetně mě se rozchehchtaj. Rudolf si nacpe mikinu pod triko a začně po chodbě pobíhat s výkřiky: ,, Jsem zbouchnutej.'', než ho ostrým pohledem přeruší náš tělocvikář.

Když se s rozejdeme, smích mě přejde.

Protože je pátek a Karla nebyla ve škole už týden.

A nikdo ji od sobotního zápasu neviděl.