Mezi ledem a zemí

7. Když na to máš koule

Věnovánou heytris za její dokonalý koment u minulé kapitoly. Díky :-)

Na trénink přijdu včas. Evidentně tu panuje veselí. Vyhledám Čeňka a zeptám se ho, co se děje. ,,To víš jsi úplnej zázrak." culí se na mě od ucha k uchu. Zasměju se. V rameni mi trochu zaškube. To neni dobrý.
Dneska dorazili všichni z týmu. ,,Takže, tohle je zatím nejdůležitější zápas."začne trenér. ,,Jde hlavně o čest, takže to musíme vyhrát. A vzhledem k nové posile v týmu" usměje se na mě ,,máme i slušnou šanci."
Musím se Čeňka zeptat, o co jde. Jestliže jde, o čest mohlo by jít i ligu ale v tom případě se mi nezdá výstroj. Ale že by se tu tolik prožívalo něco jako přátelák?
Než začneme hrát, trenér si mě ještě vezme stranou: ,,Poslyš kluku, jak se jmenuješ?‘‘
Ptá se sice dobrosrdečně, ale mě se na to stejně nechce odpovídat. Ale musím: ,,Lukáš.‘‘
,,To vím taky, příjmení?‘‘
,,Podskalský.‘‘
,,Tak to ty jsi ten zmizelý zázrak, o kterém mi Petr říkal.‘‘ roztáhne ústa do širokého úsměvu.
Nechápu.
,,Tvůj trenér.‘‘opoví mi na nevyslovenou otázku. Podívám se na něj trochu nedůvěřivě. Nepamatuju si, jak se jmenoval můj trenér. A už vůbec ne křestní. Byl to prostě trenér a tečka.
,,HC Slavia Praha, extraliga staršího dorostu. Trenér Petr Jaleček. Taky jsem ho trénoval, když byl ve tvém věku. Hraješ hokej odmala. Abych byl přesný od pěti let.‘‘řekne a čeká na mou reakci.
Pokrčím rameny. Sice mě to vyděsí, ví o mně nejspíš všechno, ale za ta léta jsem se naučil nedávat emoce najevo.
Trenér mávne rukou a jde nás rozdělit na hru.

Tentokrát už na definitivní pětky. Nejsem s Čeňkem, ale nijak výrazně mě to netrápí. V hokeji prostě nehrajete vždycky s přáteli. Znova se dočkám obdivných pohledů. Znova vstřelím pár gólů. Kluci jsou dobří, hodně dobří ale nemají o ligovém hokeji ani páru. Snažím se nevnímat škubání v rameni, ale jde to ztuha. Jdu si sednout na kraj hřiště, aby mě mohl někdo vystřídat.
V Praze jsem hrál za HC Slavia Praha, extraligu staršího dorostu. Byl jsem sice mladší ale byl jsem dobrej… hodně dobrej. Jenže... BYL... . Nebýt mýho kretéskýho fotra, mohl jsem být ještě lepší. A máma nemusela ležet v nemocnici. Zatřepu hlavou a vytlačím vzpomínky. Teď jsem tady. Zvednu se ze "střídačky" a jdu do hry.
S Čeňkem nemáme společnou cestu domů. Rozloučíme se přátelským šťouchem a se slovy: ,,Čus zejtra‘‘ jde Čeněk na bus.

Mám společnou cestu s jedním spoluhráčem.  Má světle hnědé vlasy a je trochu drobnější. Rozhodně je mladší než já. Takový mrně bych si zapamatoval, kdyby byl se mnou ve třídě. Marně se snažím vybavit si jeho jméno. Vím jenom, že už minule tu byl a že byl dokonce na buly. Svitne mi. Je to Marek.
Chvíli jdeme potichu. Pak se zeptám:,,Co je to vlastně za zápas?''
,,No, přece proti škole z vedlejšího města.‘‘
,,Jenom?‘‘ vylýtne ze mě. Trochu mě to zklame. Možná i trošku rozzlobí.
Marek vypadá rozhozeně a zklamaně.
Napadne mě, že jsem to přehnal a že bych se mohl omluvit: ,,Sorry, já jenom, že trénujete, jako kdyby šlo o extraligu.‘‘
Marek se rozzáří. Je tak snadné někoho oblafnout. ,,Za co jsi hrál ty? Hrál jsi ligu?‘‘oči mu svítí, jak dítěti u vánočního stromečku.
,,HC Slavia Praha, extraliga staršího dorostu.‘‘ usměju se. Už jsme na nádraží, a podle dunění se blíží vlak.
Marek ještě chvíli září, pak mu ale oči nedůvěřivě pohasnou a nakonec mi zatvrzele řekne: ,,Jsi v devítce, že jo?‘‘položí řečnickou otázku ,,A ani jednou si nepropadl a odklad si neměl.‘‘ ujišťuje se.
Nastoupíme do vlaku.
Kývnu, i když Marek se na mě ani nepodívá. ,,Tak kecáš.‘‘vydechne zklamaně.
,,Proč bych měl?‘‘zeptám se opatrně. Marek je o dvě a půl hlavy menší než já a naštěstí nepůsobí, jako prvotřídní mlátička. V duchu si povzdechnu. Hned přemýšlím, jak by to dopadlo při rvačce. Starý zvyk.
,,Protože, musíš být ročník 99 nebo 2000 a ty hrají mladší dorost ne starší dorost!‘‘ vyprskne na mě Marek.
S ulehčením se zasměju: ,, V extralize může hrát mladší hráč za vyšší kategorii. Když na to máš koule.‘‘
Marek chvíli mlčí a pak se zeptá na trochu překvapivou otázku: ,,Doslova?‘‘
,,Doslova.‘‘odpovím a vystoupím z vlaku. Marek to má ještě o zastávku dál.
,,Čau.‘‘
,,Čau.‘‘rozloučíme se.