Mezi ledem a zemí

6.Chtělo by zašít

V ruce mi tepe a přímo cítím jak ze mě odtéká ta životodárná tekutina zvaná krev. Nakonec mě Karla donutí si triko sundat. ,,Ale budeš mlčet! "upozorním ji ,,Ne, že to někomu vyžvaníš!". Nejde o to, že uvidí můj hrudník. Jde o to, co na něm uvidí.

Když mi Karla pomůže stáhnut triko zapatlaný od mouky, zalapá po dechu. Ušklíbnu se. Chtěla a bych si sundal triko? Chtěla. Varoval jsem jí a teď to vidí: Nádherná jizva mezi pravou lopatkou a levým spodním žebrem, druhá jizva se táhne téměř křížem, až na to, že je o kus kratší. Skvěle to doblňují ještě nezmizelé modřiny. A to jsou jenom záda. Břicho je mnohem mnohem horší. Přes vypracované svaly se my táhne pěkně nechutná ještě nezahojená jizva. Možná z ní vytéká ještě hnis. A pak vrchol. Na prsou mám čtyři bodné rány. Kdyby to nějakej doktor viděl, nejspíš by se divil, jak jsem to mohl přežít. Jenže to žádnej doktor neviděl a NIKDY neuvidí.

Po pár vteřinách se Karla vzpomatuje a zprudka vydechne:,,Máš v tom spoustu mouky, musí se to vymejt.''. A už mě táhne do koupelny. ,,Klekni si a předkloň se." poručí. Kleknu si a nakloním se nad vanu. Zapne sprchu, nejdřív studená pak teplá. Kolem ramen mi teče krev smíchaná s vodou. Trochu to palí. Potom vezme ručník a opatrně ránu suší. ,,Chtělo by to zašít.''zamumlá si sama pro sebe. ,,Ne, ne! K doktorovi nejdu, ne, nikdy!" vystřelím z koupelny jako blázen. ,,Klid, probůh klid, uklidni se.'' tiším mě a chytne mě za ruku. Vyškubnu se a chci si vzít triko, jenže to je celé nasáklé krví a moukovou břečkou. ,,Počkej aspoň ti to zavážu.'' Natáhne se kamsi do šuplíku pro obvazy. Ovazuje mi rameno a přitom co chvíli zavadí pohledem na některé z jizev. Oceňuju, že se neptá. Kývnu na poděkování. Nechci a nemůžu jí poděkovat. I když bych měl. Oblíknu si na holý tělo mikinu a následně i bundu. Obuju si boty. Uslyším kroky za dveřmi a Karla mě zatáhne za dveře koupelny: ,,Dobrdele Irena, počkej tady, přijdu pro tebe.'' Ozve se cvaknutí a dovnitř vejde ženská kolem pětatřiceti. Kdysy možná byla krásná ale má vybledlou přehnaně namalovanou tvář, pohublé nohy, namelírované vlasy a je přehnaně mladistvě oblečená. Jako by se snažila chytit poslední zbytky své mladické krásy, než zmizí.
,,Ahoj Ireno.''pozdraví z kuchyně Karla. To jako neříká mámě mami? Nechápu.
Ozve se sloní dupot a děti seběhnou dolů. ,,Ahój mamí.'' ozve se sborově.
,,Ahoj." Irena to téměř procedí mezi zuby. A jde po schodech nahoru. Pak se ještě vrátí:,,Máš nakoupeno?''zeptá se.
,,Mám skoro všechno.''ozve se Karla z kuchyně.
,,Jak skoro?"ptá se Irena.
,,Zapomněla jsem na vajíčka. Adámek byl trochu divočejší."
,,Jistě, zapomněla," ušklíbne se Irena ,,nelži! Holt to budu muset říct Honzovi, že zase lžeš a jsi na Adama hnusná."plivne Irena. Podle Karliny reakce soudím, že tohle bolelo. ,,Neříkej to tátovi, prosím." zašeptá. Možná se jí v očích zalesknou i slzy? Irena odkráčí po schodech nahoru s vítězným: ,,Uvidíme." a nahoře třískne dveřma.
Karla zamrká a otevře dveře koupelny, kde jsem byl doteď schovanej. Ani se nestačim nadechnout a už mě vyhodí ven. Mezi dveřma přidá ještě dvě upozornění: ,, Opovaž se někde vykládat, že jsi tu byl. A nechoď na hokej, nebo se ti ta rána znova otevře.''
,,Ano poručíku!''odseknu. Když jsem byl malý, říkal jsem tuhle větu vždycky mámě. Ona se zasmála a zasalutovala.
Otočím se na patě a jdu domů. Doma seberu půjčené brusle, hokejku. Vezmu si těsný triko aby se mi ta rána alespoň trochu stáhla, suchou mikinu a stejně suchej rohlík. Triko by chtělo zašít a marmeláda došla. Popoběhnu abych stihnul spoj. Jezdí sice každech dvacet minut...ale proč čekat.