O několik let později
Pohled Thranduila
Procházel jsem pevností. Po zemi se válela mrtvá těla padlích skřetů. Můj meč byl v ruce svěšen směrem k zemi.
Hledal jsem s vého syna. Mířil před pár hodinami se svou životní láskou k veliteli skřetů. Byl zamilován ale do špatné ženy. Do nešlechtické válečnice.
Mířil jsem chodbami vzhůru dokud jsme ho nenašel.
,,Já." zadrhl se mu hlas. ,,Nemohu zůstat." prošel kolem mě.
,,Kam půjdeš?" aspoň to jsem chtěl vědět, kde se bude nacházet.
,,To ještě nevím." v jeho očích viděl zlomené srdce.
Tu bolest jsem znal. Přijít o tu kterou milujete je šílené a velmi bolestivé. A je zcela jedno jestli zemře a nebo vás odvrhne kvůli jinému. Obojí bolí.
,,Jdi na jih. Je tam muž, kterého znám. Říkají mu hraničář. Je ukázkou, že syna se může stát skvělí muž." doufal jsem, že moje poslední slova pochopí.
V jeho modrých očí jsem to viděl. To pochopení i lítost nad strátou.
,,Jeho pravé jméno musíš zjistit sám." po dlouhé době jsem se usmál.
Kývl a pak se odebral k odchodu. Musel to vědět. Ikdyž jsme o matce nikdy nemluvili. Musel znát pravdu. I jeho matka by mu to o otci řekla.
,,Legolasi, tvá matka tě milovala." řekl jsem dříve než odešel.
Poznal jsem na něm, že stuhnul. Čekal jestli budu pokračovat. A asi v to i doufal. Chvilku jsem váhal. Vzpoměl jsem si jak moc se bála, že porod tak k zimě nepřežije. Jak se modlila k bohu a prosila ho aby ji syna nebral.
,,Milovala tě víc než cokoliv nebo kohokoliv. Milovala tě víc než svůj život."
Ta obrovská tíha ze mě jakoby spadle. Najednou mi bylo o něco málo lépe.
Lehce se ke mě otočil ale ne úplně. Naposledy se rozloučil a zmizel v neznámu. Zbohem synu. Snad mi tě osud znovu dovede domů. Z očí mi vytekli neposedné slzy. Kvůli ztrátě. Nejen Legolasovi. Doufal jsem, že by ze mě byla Almwen hrdá. Veděl jsem, že by se zlobila kvůli Tauriel ale chtěl jsem pro svého syna jen to nejlepší. Nechat ho jít bylo správné rozhodnutí. Musel dostat volnost. Zasloužil si ji.
Šel jsem chodbami dál. Hledal jsem Tauriel. A tak jsem ji našel. Skláněla se nad Killim. Plakala. Po nějaké době si mě všimnula.
,,Proč to bolí tak moc?" vzlikala.
,,Protože to bylo od srdce."
Když se mi znova podívala do očí, dovolil jsem v nich vidět mé pravé já. To které bylo zraněné ale i přes to milovalo svého jediného potomka.
,,Chci ho pohřbít." byla zoufalá a tak jsem se rozhodl ji dát milost.
Nechal jsem ho pohřbít a ji jsem vzal pod své ochrané křídlo.
