Zóna 13

KAPITOLA 22

SAM

Zhroutil jsem se na gauč obličejem na před. Poslouchat Sarah jak si stěžuje na podmínky bydlení bylo, jak to jenom slušně říci, vysilující. Holka se na tomhle místě otrkala a už se jí tu všechno nelíbí. Kruci mohla by být ráda, že má kde složit hlavu aniž by se musela neustále koukat přes rameno.

„Ach sladký to gauč."

„Uhni špekem Samueli." S přivřenýma očima jsem se podíval po tom drzounovi co se opovážil na mě promluvit. Lily, a kruci tak nic no. Jenom jsem si něco zavrčel. Nikdo přeci nemusí vědět jaký nadávky jsem použil. Svůj kožich mám totiž velice rád. A posunul se abych ji udělal teda to místo.

„Nemám špeky." Bránil jsem se. Zase tak vykrmenej nejsem. Lily se posadila na volnej kousek gauče. Zprvu vypadala lehce mimo. Jako kdyby se myšlenkami zabrouzdala někam do dáli. Oči měla lesklé. Jako kdyby... vzpomínala na něco bolestivého. Dokonce vypadala tak nějak... lidsky.

No bohužel ne na dlouho.

„Tak jak jsme na tom?" Ona mě začala ignorovat. Div jsem uražením nezačal prskat jako nějaká kočka.

Královna pekla se rozhlédla po všech přítomných. A ti se sem jako dostalo kdy? Překvapeně jsem zamrkala.

„My nic. A že mě ten kus hadru tahal po všech myších dírách s pavučinami. No fuj."

„Sarah!" Musel jsem se přeci nějako bránit. A ne nechat se sebou zametat jako s kusem hadru. Jsem přeci vlkodlak. No ne?

„Ticho vy dva. Kdo to má pořád poslouchat. Štěkáte po sobě jako dva ratlíci nadopovaní heliem." Lily protočila oči v sloup. To nevěstilo nic dobrého. Když tohle udělala naposledy zakousl se mi do nohy jeden z těch jejích neviditelných patolízalů. A že to opravdu nepříjemně bolelo. No málem jsem se bolestí to. „Už si to rozlouskl Marcusi?" Nenechala se jenom tak umlčet démonka jedna.

„Potřebuju ještě trochu času. Ale už teď vím něco zajímavého."

Lily najednou ožila. V očích zazářila taková zvláštní jiskra. A je to tu.

„Tak povídej. Už chci být z tohohle hnusnýho zapadákova venku." Ach jak já bych Sarah nejraději chytil pod krkem a mačkal, a mačkal, a mačkal.

SARAH

Probodla jsem Samuela pohledem. Proč se na mě kouká jako na kus žvance? Copak jsem vanilkový sorbet? On už při prohledávání nemocnice se koukal tak nějak... divně.

Popravdě ani Lily nevypadala dvakrát nadšeně. Hups. Čichám, čichám problém. Možná jsem neměla být tak... nepříjemná. No ale co. Taková já prostě a jednoduše jsem. Máte s tím problém? Tak to je vaše smůla.

Marcus si poposunul brýle na nose. Jestli tím chtěl vypadat jako šprt tak se mu to povedlo. Bravo, bravo.

„To co vám chci říct. No moc vás nepotěším." To ticho co nastalo potom mě dokázalo vytočit na nejvyšší obrátky. Tak už se konečně vymáčkni.

Marcus si povzdechl, zase. „No vypadá to, že nějaký doktůrek v této nemocnici geneticky modifikoval nekromantský mor. Jako zakázku pro vojáky."

Lily pokrčila obočí. Že by tomu nechtěla věřit? Promnula si bradu. Pohledem lovce přejela přes místnost. Jako kdyby něco hledala. Jako kdyby si nebyla stoprocentně jistá, že v místnosti nejsme sami. Nejvíc to bylo vidět na jejím křečovitě napjatém těle. Kočka připravena skočit na svoji kořit.

To teď byla Lilian Crown, démon stínu. A docela mi s tím naháněla husí kůži, i když jsem si to nechtěla vůbec přiznat.

„Co přesně to znamená?"