Zóna 13

KAPITOLA 10

MARCUS

„Já, já to všechno vysvětlím… opravdu. Jenom mi pr-prosím dej čas abych to vysvětlil.“ Chovám se jako vystrašený zajíc. Jsem si toho plně vědom, ale to co z ní sálá snad ani nejde popsat slovy. Její pach připomínal starou zaprášenou knihovnu s ručně psanými kronikami. Ale byl tam ještě podtón něčeho. Něčeho železitého. Ne lepší výraz je spíše zemitého. Jako studený vzduch ve starých sklepích či hradech. Nechápal jsem proč jsem to cítil jenom já. A ještě něco. Ještě něco na ni bylo jiného. Ještě jedna věc.

Sklouzl jsem pohledem trochu dolů na její krk. Když zvedla hlavu a svaly na krku se napjaly já zahlédl slabé černé čáry. A to i v tak mizerném světle. Až při delším pohledu mi došlo, že ty čáry tvoří jakoby strukturu šupin jako had na spodní straně těla. Jako kdyby to bylo vybledlé tetování.

„Já... my.“ Hned jsem se opravil. Přece jdu odprosit za všechny ne jenom za sebe. „Jsme tu z donucení. Ne z vlastní vůle. Prosím…“ Nevěděl jsem co říct. Nezabíjejte nás? To znělo hrozně. Nedělejte z nás blázny. To bylo ještě horší.

„Proč bych neměla?“ Takže si něco domyslela sama. Mluvila potichu a na některé souhlásky kladla větší důraz. To bylo hrozivější, něž kdyby měla vidle a rohy. Bože co to melu? Jsem se úplně zbláznil? Jo asi jo. Naprostý šílenec. Pohled měla najednou tak nějak divně temný. Dokonce jsem měl pocit, že jsem uvnitř zahlédl něco připomínající peklo.

Polkl jsem. A kruci.

„Nejsme tu z vlastní vůle a ani nemůžeme odejít. Pokud to uděláme tak nás zastřelí.“ Asi jsem musel vypadat opravdu zoufale, protože si jenom povzdechla. Zkřížila ruce na prsou a podívala se po okolí. Zahlédl jsem další znaky připomínající nějaké části zvířecích těl. A čím více byla netrpělivější tím ti obrazce byli viditelnější.

„Nelži! Mluv!“ Její hlas připomínal prásknutí biče, silný a ostrý. A já se pod ním znova přikrčil.

„Prosím, mluvím pravdu. Klidně si to ověřte.“ Ale nechtěl jsem ustoupit ani o kousek i přes to, že jsem měl málem v kalhotách. V duchu jsem si udělal poznámku, že tenhle den bude za námi musím si zkontrolovat spodní prádlo. Chvíli mlčela a mně se to zdálo jako sto let, možná i déle.

„Dobrá. Ověřím si to.“ Pak přistoupila ještě blíže. Naklonila se k moji maličkosti. A já si mohl pořádně prohlédnout její oči. A to jsem si myslel, že je měla modré. Ve skutečnosti byly sytě černé. To jsem se tak moc přehlídl nebo to je nějaký podlý trik s kontaktními čočkami. Jenomže oči ji potemněli celé. Připomínalo mi to jako kdyby měla místo nich jenom černé díry. Ani nemusím říkat, že mě to šíleně nahánělo hrůzu.

„Ale pokud mi lžeš.“ Odmlčela se. Asi potřebovala najít ta správná slova. A já mezi tím pokukoval po okolí. Jenom abych se jí nedíval do očí. Úplně jsem cítil, jak mi nasakovala husí kůže. „Stáhnu tě za živa z kůže. Ale jako posledního. Nejdříve to samé udělám s tvými přáteli a ty se budeš muset na to všechno dívat. Možná ti odříznu víčka, abys nemohl mrkat.“ Div jsem se nad tou představou nepozvracel. Nikdy jsem neměl rád krev a násilí. Pak se zase narovnala. Na sucho jsem polkl. Najednou byla větší, nebo já menší.

„Ano, jistě ma… madam.“ V té chvíli bych odsouhlasil asi úplně všechno. Jenom aby nesplnila svoji výhružku. Pak se nadechla.

„Dobrá, prověřím si to. A ty teď mazej dovnitř. A vyřiť, tomu pitomci co má z vajec míchaninu, že jestli lžete, zažijete opravdu krušné chvíle.“Vztekle vrčela jako podrážděný medvěd, možná i něco mnohem většího. Pak prostě zmizela. Jako pára nad hrncem. Jako kdyby ji pohltily stíny. Leknutím jsem málem zapomněl dýchat. Ještě jsem se pro jistotu rozhlédl kolem sebe. Ne nikde jsem ji nezahlédl. Ani pramen jejích blond vlasů. A tak jsem se vydal směrem zpět do nemocnice.