Lauren, kdo jsi?

Ten den...

Jmenuji se Lauren Adamová, je mi teprve sedmnáct, ale přeskočila jsem jeden ročník na gymplu a tak mám možnost být už v tomhle věku na vysoké. Studuji chemii a biologii a říkám vám, dost mi to jde! Všichni mě tu žerou, to vám povím. No, ale moc přátel nemám, protože se prý pořád mračím a každému odsekávám. Co už. Ta hrstka, kterou mám, mi vlastně stačí. Ale, proč nad tím vlastně přemýšlím? Možná je to tím, co mi dneska řekl spolužák Patrik, že o mě vlastně nic neví... To je dobře. Nechci, aby o mě někdo něco věděl! 

       "Slečno Adamová, mohla byste mi tedy popsat, co jste napsala. Nejsem si plně jist, že to chápu," řekl profesor Teodor a celou dobu mi u toho čuměl do výstřihu. Odpornej starej prasák. Pokud chcete zažít nechutnost ještě než doděláte střední jděte na výšku, tam se to takovýma věcma jenom hemží. Tedy, samozřejmě ne všude, ale tady ano. "No jistě, pane profesore..." Hodinu jsme mu musela vysvětlovat, proč jsem udělala něco, co se malé děti učí už na základní škole, ale to není podstatné, hlavně, že se koukl... Celý zbytek dne jsem pak chodila po přednáškách a plná nedočkavostí jsem se těšila na pátou hodinu odpoledne, kdy jsem měla domluvenou schůzku s někým, koho tady nikdo nesmí znát!

Dívka se posadila na lavečku a začala si upravovat cop. Co jiného při čekání vlastně chcete dělat, že ano? 

„Ahoj Lauro!" ozvalo se ji za zády. Bohužel to však vůbec nebyla očekáváná osoba.

„Ahoj Patriku," odpověděla trpce. Nechtělo se ji s ním bavit. Přála si, aby zmizel.

„Na koho čekáš?" Proč chce zavíst konverzaci?

„No to tě přeci vůbec nemusí zajímat," řekla nejistě a v hloubi duše se modlila: Panebože, ať se opozdí!

„Nebuď taková netykavka, ale jestli chceš, tak já tedy mizím," odsekl Patrik a zamířil jinam.

Uf, díky bohu. Oddechla si a pokračovala ve vyhlížení. Po jisté chvilce se přímo před ní objevil muž s dítětem v náruči.

„Máma!" Křičelo dítě a natahovalo k Lauře ručičky

„Miško!" vyjekla štěstím Laura a převzala si tříletého chlapečka z Lukášových rukou.

„Myslel jsem, že neodejde," zamručel blondýnek a dal Lauře pusu na tvář.

„Jo, to já taky." Více se však bavit nechtěla. Toužila jenom po tom, aby si mohla hrát se svým malých chlapečkem.

„Všichni se po tobě ptají." Luk začal rozhovor opatrně. Moc dobře věděl, jak moc to dokáže Lauru vytočit. Věděl taky ale, že kvůli malému Miškovi bude předstírat klid. Tedy, aspoň trochu.

„Hm, Miška hrozně vyrost za těch 14 dní, nemyslíš?" Jasně, typická Laura. Rychle pryč od tématu, které ji moc nevoní.

„Ano, roste jako z vody. I Leo to říkal." Chce hrát tu hru? Budu hrát taky!

„Hm, mluvíš o jeho tátovi?" A je to tady!

„Ne, jeho táta není Leo. Mluvím o strejdovi Leovi."

„Nevím o kom mluvíš. Miško říká Leovi táto!" vykřikla neuváženě. Malý Miško vykulil svoje zelená očka. Nechápal, proč maminka křičí a chytil se její nohy, co nejpevněji mohl. „Proč jsi přišel vlastně ty? Normálně chodí Hannah!"

„Hm, Hannah neměla vůbec čas. Navíc jsem s tebou chtěl něco probrat."

„Ano? A co?"

„No, chci s tebou mluvit o tom... o tom, co bude dál. Víš, všichni by chtěli, aby ses mezi nás vrátila." Vydechl. Ano, přesně tohle chtěl říct.

„Mezi vás? Jako koho?"

„Však ty víš!"

„Ne, nevím," řekla klidně. Vytáhla si Mišku na koleno a pohupovala ho.

„Mezi nás! Jako k nám! Kam patříš. Tam, kde jsi byla předtím."

„Myslíš... ve sračkách?" Teatrálním údivem se na něj podívala.

„Když jsou to sračky, tak proč nám dovoluješ vychovávat tvého syna?"

„Nemám jinou možnost a ty to víš!"

„Máš. Můžeš se vrátit zpátky."

Dívka se pustila chlapečka na zem a sledovala, jak cupitá k pískovišti. „Já... nemohu..."

„Proč? Myslíš si, že ti Leo bude něco vyčítat? Že ti snad ublíží za to, že jsi žila s ním, ale máš dítě někým úplně jiným? Nebo čeho se bojíš? Vždyť ti těm lidem tady lžeš do očí! O tom, co jsi studovala předtím, co jsi dělala a i snad o tom, jak se jmenuješ! Navíc,té práce předtím ses nikdy neštítila. Sama si kurvám pomáhala i fet jsi jim pravidelně nosila. Co už, že máš dítě s dealerem. Leo je jenom obyčejný hlídač. Není žádný kápo. Pochybuji, že by ti mohl něco udělat." Luke si uvědomil, že mluví moc rychle a i celkem nahlas. Laura však zachytávala každé slovo.

„Nemohu se vrátit," řekla tiše a hypnoticky sledovala Mišku na pískovišti.

„Ale proč?!" vyjekl Luk. Absolutně to nechápal. Žil i s Laurou v gangu od malička. Byl to jejich život, jejich rodina a teď?

„Svědomí, Luku... Udělala jsem to a Leo teď vychovává Michala. Žiju teď navíc spořádaně, chápeš?! Bez drog kurev a krádeží, ale Miška bych neuživila."

Luk sledoval špičky svých bot. Nevěděl, co říct, tak se rozhodl, že se zeptá na to, co ho nejvíce zajímá: „Milovala jsi ho?"

Laura se zvedla a došla k Miškovi. Pohladila ho po tváři a pak se zadívala na Luka. „Hrozně moc mi ho připomíná. Má jeho oči. Úsměv. Je stejně hezký jako on. Ptáš se, jestli jsem ho milovala? Miluju ho pořád a pokaždé, když se podívám do Miškových očí, tak cítím, že víc a víc."

„Lauro? Měla by ses vrátit domů..."