Podstata duše

Plán zní jasně! - 23. část

„Hele a v čem tam vlastně chcete jít? Eeee, totiž já nemám žádný plavky..." zamyslela jsem se, když už jsme stáli těsně před ubytovnou.

„Ale no ták, snad by ses nestyděla," drcla do mě Olívie.

„Sklapni!" odbyla jsem jí a zatvářila se naoko uraženě.

„No já jsem si už stihl koupit nový, takže..." podrbal se na zátylku Math.

„Cože, kdy? Za co?" vyvalila jsem na něj oči a zamyslela jsem se nad tím, jak absolutně nedokážu využít svůj volný čas.

„No měl jsem našetřeno něco málo z dob před požárem, takže jsem si nakoupil nové potřebné věci," usmál se na nás. Načež jsme se obě zadívaly na naše univerzální modré tepláky a bílé tričko.

„Hmm," zabručela Olívie a vypadala, jako když si v hlavě plánuje důkladnou bankovní loupež.

„Mám to! Omluvíš nás?" vyplázla na Matha jazyk, mě popadla za ruku a rozběhla se do ubytovny. Ranní únava se na malou chvíli poděla ta tam, ovšem schody, ke kterým jsme se závratnou rychlostí řítily, nám jí zase hodně rychle připomněly.

„Co se sakra děje?" vysypala jsem ze sebe, když jsme s obrovskou námahou zdolávaly schodiště.

„Plán zní takhle: vpadneme do pokoje, ty uděláš na Elliota zamilované oči a on nám půjde koupit plavky!" vysvětlila v rychlosti Olívie a už se řítila chodbou k našemu pokoji.

„Tak moment!" zarazila jsem se hned, jak mi došlo, o co jí vlastně jde. To už jsme ale byly u našeho pokoje a Olívie mě bez jediného varování šoupla dveřmi do pokoje.

V té rychlosti jsem překvapením zakopla a málem si rozbila hubu. Samozřejmě jsem situaci hravě zvládla, hrdě se narovnala a vycenila zuby na důkaz toho, že jsem naprosto v pohodě.

„Co blbneš?" ušklíbl se na mě Elliot z postele, kde mu opět dělala Realey huňatý vyhřívaný polštář.

„Já? Nic, nic," zvedla jsem oči vzhůru a dělala jako, že mě strašně zaujala zcela netradiční bílá barva na stropě.

„Bože Ruth, holka ty seš zoufalej případ," poznamenala Olívie a postavila se vedle mě.

„Tak co chcete?" vzdychl Elliot a přelítal pohledem z jedné na druhou.

„Plán zní takhle: jelikož máme celý den volno a nutně potřebujeme relaxaci, rozhodly jsme se jít do vířivky a nabízíme ti jedinečnou možnost jít s námi, když nebudeš takovej škrt a zasponzoruješ nám plavky," vychrlila Olívie a já nestačila žasnout, kam sakra na ty plány chodí.

Elliot zvedl jedno obočí a vypadalo to, jako že každou chvíli vybuchne smíchy.

„Tušila jsem to, seš škrt! Jdeme Ruth!" popadla mě za ruku Olívie a už mě táhla mě pryč. Prudce za námi zabouchla dveře, ale nezdálo se, že má v plánu pokračovat.

„Nejdeme dál?" divila jsem se.

„Pššt. Dej tomu chviličku," mrkla na mě a pozorně se zadívala na dveře.

A tak jsme tedy čekaly...

A čekaly...

A čekaly...

To už ale Olívie nevydržela a znovu popadla kliku.

„Tak sakra, co je s tebou?" vyjekla, jen co znovu vpadla do pokoje.

„Víš o tom, že jsem celou dobu věděl, že jste za dveřma?" ušklíbl se na ní Elliot.

„No teď už jo," zkřížila si ruce přes prsa Olívie a urputně začala vymýšlet nový plán. Ta když si něco zamane, tak jde i přes mrtvoly.

„Takže?" nakoukla jsem do pokoje i já a čekala, s jakým dalším zcela absurdním nápadem přijde.

„Neruš, přemýšlím," odbyla mě Olívie. Pff, kyselá, jak okurka. Že mě to nepřekvapuje.

Opřela jsem se tedy o rám dveří a čekala na její nový plán. Moje oči omylem sklouzly k huňatému bílému polštáři a jeho rošťácky rozcuchanému majiteli. Fascinující, podobnost mezi jeho vlasy a její srstí je vskutku impozantní. Ne nadarmo démonům říká podstata duše.

„Hele, mohli byste se laskavě přestat svlíkat pohledem?!" vyjekla Olívie a já si až teď všimla, že se na mě Elliot dívá stejně zamyšleným pohledem. Ale sakra moje myšlenky byly čistě vědeckého rázu!

„Máš s tím snad problém?" vyhoupl se z postele na nohy Elliot a postavil se přímo naproti Olívii. A jelikož svou peřinu nechal povalovat, kdesi v hloubi postele, stál tu teď před námi jen ve světle modrých trenkách a obvazem kolem hlavy. Když na něj teď tak koukám, hergot ten má ale tělo... Tak moment, vraťme se na zem. I když... Ne, ne!

„J-já?" zakoktala se Olívie z jeho náhlé aktivity. Pff, jestli jsem ho já svlíkala pohledem, tak co má bejt jako tohle. Po pravdě mě to trošku štvalo, jakým stylem se na něj najednou koukala.

„Ano ty?" řekl a cvrnknul jí do nosu. Agrrr, ten bídák!

„No eee..." proboha to je poprvé, kdy Olívie přišla o veškerou slovní zásobu.

„Fajn, oblíknu se a jdeme nakupovat," zakroutil očima a vydal se ke skříni. Realey mezi tím seskočila z postele a přiběhla ke mně. Pohladila jsem jí po kožichu a ona spokojeně štěkla.

„Holka, jak já ti závidím," vzdechla Olívie a už si to rázovala opět z pokoje na chodbu.

„Co mi závidíš?" tak nějak jsem nechápala, ale vydala jsem se za ní s Realey v závěsu.

„Na to přijdeš, až vyrosteš," křikla místo odpovědi a pokračovala dál v cestě, spokojená s tím, že její plán vyšel.