Podstata duše

Instrukce - 51. část

Nakonec z účastníků vzniklo 15 týmů s tím, že každý tým měl skutečně jednoho člena po nějakém úrazu. Slovo si tedy vzal opět vrchní kapitán: „Tak a nyní poprosím ty, jenž prodělali nějaké zranění, ať přijdou dolů pod tribunu."

A tak jsme se tedy s Kessidy začaly prodírat dopředu pod tribunu, ale oči jsme nespouštěly z kapitána Tarka.

„Tady od našich asistentů dostanete tabulku, pomocí které budete muset rozluštit zakódovaný text a následně na něj správně odpovědět. A nyní se vy a ještě jeden člen z každého týmu připravte na přesun na druhé stanoviště trasy. Celá tato zkouška proběhne následovně. Odtud vyběhne první člen z každého týmu, podle mapy, kterou dostane, musí najít schovaný zakódovaný text, s tím musí doběhnout na druhé stanoviště, kde budou čekat zbylí dva členové. Nalezený text předá vám, kteří máte tabulku na jeho rozluštění. Vy ho musíte rozluštit a správně odpovědět. Jakmile tak učiníte, předáte text i s vaší odpovědí poslednímu členovi, který opět podle mapy musí doběhnout na 3. stanoviště. Stanoviště kontroly. Tam proběhne kontrola vaší odpovědi. Pokus bude dostačující, dostanete ohodnocení a musíte co nejrychleji doběhnout zpátky sem. Pokud ovšem nebude odpověď dostačující, musíte se vrátit na druhé stanoviště, předat úlohu zpátky a napsat jinou odpověď," vysvětlil pointu celé zkoušky kapitán Tark.

To byl povel pro nás, abychom se seběhli se svým týmem a vymysleli nějakou strategii. Teda pokud to vůbec šlo...

„To je ale podlý, technicky vzato stačí, aby jeden z nás selhal, a jsme v háji!" přispěla svou připomínkou Olívie.

„Neboj, to se podá, orientovat se v mapě nebude až takovej problém. Spíš bych se bál toho textu a zbytku týmů," pošeptal Math a nenápadně se rozhlídl kolem. „Nikdo neříká, že se tě nebudou pokoušet sejmout už při cestě tam."

„Pche to ať si zkusej!" vyprskla se Olívie a na tváři se jí objevil úšklebek.

„Dneska nějak ve formě," zasmála jsem se.

„Však to je taky jedině dobře!" pokyvoval hlavou Math, ale taky se u toho smál.

„Tak jo, kdo z vás půjde první a kdo bude finišovat?" nahodila jsem náš hlavní problém. Math s Olívií si vyměnili vědoucí pohledy a kývli na sebe.

„Takže?" zvedla jsem obočí a čekala, co z nich vypadne.

„Já půjdu první a Math pak bude pobíhat mezi druhým a třetím stanovištěm dokud se netrefíš do správné odpovědi," našpulila pusu Olívie a já v tu chvíli měla sto chutí jí praštit!

„Ale no tak dámy, dámy!" vrhnul se mezi nás Math.

„První pokus! Však uvidíš!" narovnala jsem se a založila si ruce na prsou.

„Tak schválně!" přijmula mou výzvu Olívie.

„Ještě jsem se možná zapomněl zmínit, že celý závod bude na čas," vyrušil nás z diskuze kapitánův hlas.

„Jo nebojte, nám to došlo i bez vás," protočila očima Olívie, načež jsme se všichni tři ušklíbli.

„Tak jo, úkoly jasné?" zeptal se pro jistotu Math.

„Doběhnout jako první, vyluštit správně na poprvé, doběhnout jako první," ukazoval postupně na každého z nás.

„Tak zajisté!" zasmály jsme se s Olívií a pak jsme se s Mathem rozešli zpátky pod tribunu, zatím co Olívie se vydala ke startovní čáře.

Někteří už tam čekali, a tak jsme si stoupli k nim. Zbytek ještě dolaďoval poslední detaily, ale většina už byla rozmístěna. Taky jsem si všimla, že k čekajícím pod tribunou se pomalu blížil jeden z členů Královské jednotky.

Jeho bílé rozcuchané vlasy a úšklebek na tváři z něj dělali starší kopii Elliota. Akorát oči měl na rozdíl od Elliota temně modré. Něco jako temná modř hlubin oceánů, zatímco Elliotovy byly jako ledově průzračná hladina. Dva bratři, dvě velmi podobné karty, ale každá skrývá jiná tajemství.

V tom zvedl hlavu a naše pohledy se střetly. Připadala jsem si jako, když upadám do bezedných hlubin a pomalu mi dochází vzduch. Byl to nebezpečný pohled, ale nešlo mu uniknout. Byl to zkoumavý pohled, který pátral po tajemstvích hluboko pod povrchem. Až když se po chvíli zase odvrátil, protože na něj zrovna promlouval kapitán Samuel, jsem se dokázala probrat z onoho transu. Bylo to jako by mě konečně propustil se svých spárů, které mě táhly ke dnu a já se dokázala nadechnout.

„V pohodě?" zeptal se mně Math, čímž mě zase přivedl do přítomnosti.

„J-jo," řekla jsem skoro nepřítomně.

„Tak vidím, že jste všichni připraveni," ozval se znovu kapitán Tark. „Připravte se na přesun."

S Mathem jsme se nad sebe zmateně podívali, ale pak náš pohled upoutalo něco jiného. Ze střechy tribuny se pomalu vznesl fénix. Byl to opravdu majestátný pohled. To úžasné magické zvíře se přesunulo nad nás a jeho plamen se ještě víc rozzářil.

V tom jsem si všimla pohybu uprostřed naší skupiny. Byl to Elliotův bratr. Zvedal ruce k fénixovi a něco odříkával. V tom všechno kolem nás zmizelo a nás obklopil jakýsi bílý prostor. Po té bílá barva zastřela můj zrak úplně a ztratila jsem i půdu pod nohama...