Podstata duše

Zdali se naše osudy spojí nebo rozejdou - 38. část

V tu ránu jako by se pro nás všechny zastavil čas. Několikrát jsem si musela projít abecedu, abych se ujistila, jestli jsme to fakt pobrali správně. Bohužel, ale všechno nasvědčovalo tomu, že...

„Neprošla jsem..." vydechla Kessidy a na nás všechny tím dopadla tíha toho zjištění.

Nikdo z nás neměl na to, aby promluvil první, a tak jsme jen tak koukali do prázdna a usilovně přemýšleli, co teď. Bez Kessidy by to prostě nebylo ono.

Z našeho transu nás vyrušilo až další zachrastění repráků.

„Ehm, omlouvám se, máme v našich řadách bohužel i takové, kteří neumějí abecedu, takže teď bychom chtěli poprosit slečnu Kessidy, aby se odebrala ke vstupní bráně, a ještě jednou se omlouváme za nedorozumění."

„Já bych jim..." začal Math, ale Kessidy ho rukou zarazila. Po té se obličejem otočila k nám a až teď jsme si všimli, že pláče.

„J-jsem tam," vykoktala a snažila se při tom rukama setřít slzy.

„Jsi," řekli jsme jednoduše a všichni jí skupinově objali.

„Tak a teď tam běž a všem ukaž, že si s tebou nemají zahrávat!" rozcuchal jí vlasy Math.

„J-jo," popotáhla, ještě než se dokázala uklidnit. Po té se jí konečně podařilo setřít z obličeje všechny slzy a vydala se směrem k bráně.

U brány se ještě naposledy ohlédla a ukázala nám palec nahoru. Načež jsme její gesto všichni opětovali.

„Jenom doufám, že ten úkol, co pro ni mají, nebude nic fyzicky náročného. Přeci jen ještě nedávno ležela v nemocnici," povzdechla jsem si při vzpomínce na onu noc, když jsem jí našla v lese.

„Neboj, však ona má tuhej kořínek," mrknul na mě Math.

A tak jsme dál nervózně čekali, až se dostanou k písmenu M. Všude kolem nás byl slyšet šum okolních rozhovorů, nebo nadšený jásot davů uvnitř arény. Podle těch zvuků musely tribuny praskat ve švech. Bože můj, co tam uvnitř může bejt?!

„Lionell!" Bylo další jméno, co se ozvalo z reproduktorů. Tak a je to tady! Všichni tři jsme společně napínali uši a soustředěně čekali na další jméno. Očkem jsem koukla na Matha, který se najednou nezdál tak sebevědomý jako na začátku. Stále cvičil prsty a upřeně zíral na jedno místo na zemi, jak moc se soustředil.

Po pravdě se mu nedivím. Zavolali sice už docela dost jmen, ale v davu kolem nás bylo stále slyšet lapání po dechu, když něčí jméno přeskočili. A že to bylo sakra často. Když bych měla hádat, tak bych řekla, že zhruba tolik kolik jich poslali dovnitř, jich už zůstalo i nadobro venku.

Z mých úvah mě probralo až opětovné zašumění repráků.

„Mathew!"

„Jo!" zatnul pěst Math a bylo vidět, že se nijak nesnaží skrývat svou radost.

„No jo gratuluju, ale nezapomeň velká pýcha, velký pád," začala poučovat Olívie. Jo od ní to fakt sedí.

„Pff, čekám vás za bránou dámy!" mávnul na nás Math a nosem nahoru tak, že by mu tam mohlo napršet, se vydal k bráně.

„Šašek," zasmála se Olívie, ale nepolevovala příliš v ostražitosti.

„Někteří lidé se holt nezmění," pousmála jsem se nad tím, když jsem si uvědomila, co všechno jsme společně prožili. A teď konečně přichází velké finále této naší společné cesty. Teď se teprve ukáže, zdali se naše osudy spojí nebo navždy rozejdou. A to vše závisí pouze na dalších jménech, která zazní z repráků.

„Je to docela frustrující co?" koukla na mě Olívie.

„Jo, hlavně ten fakt, že řady čekajících už takhle dost prořídly," dala jsem jí za pravdu.

„Tak kdo by své dítě pojmenoval třeba na R? Leda nějakej škodolibej rodič," zasmála se na můj účet.

„Tak hele!" naoko jsem se nafoukla, ale nakonec jsem se také rozesmála. Zvláštní, nikdy bych se nepomyslela, že se budu přátelit s někým, jako je ona. A přesto jsem si na ni už tak nějak zvykla a teď už bych si to bez jejích jedovatých poznámek zkrátka nedovedla představit.

„Olívie!" zaznělo najednou z repráků, což vyvolalo hned několik reakcí. Za prvé mě to opět vrátilo do reality a já se opět začala soustředit, za druhé Olíviinu reakci na svůj postup, která radostí vyskočila do vzduchu a zařvala „JO!" a za třetí řev asi pěti lidí kolem nás, kterým se jejich šance na postup vytratily v nedohlednu, neb bylo úplně přeskočeno písmeno N.

„Jsem nejlepší!" radovala se Olívie, takovým způsobem, jak může opravdu jen ona.

„Tak gratuluju," ukázala jsem jí palec nahoru.

„Pff, nebyla žádná šance, že by mě nezavolali," máchla nad tím rukou a já se tomu musela od srdce zasmát.

„Tak jo čekám s ostatníma za branou!" houkla na mě Olívie při své triufální cestě za postupem.

Heh, tak jo blížíme se do finále. Jak to asi všechno dopadne?