Bratr ✓

Část dvacátá šestá

Probudil mě dotek na vlasech. Otevřel jsem oči. Slunce prosvětlovalo celý náš pokoj.

Koukal na mě pár smaragdů.

„Už jsem myslel, že mi nevstaneš."

„Miláčku," schoval jsem mu hlavu do hrudi. Dal mi pusu do vlasů.

„Nikdy jsem si nemyslel, že budeš můj první. A už vůbec jsem si nemyslel, že bys mi mohl citovat Verlaina. Bylo to víc než dokonalé."

„Bylo," přikývl jsem. „Hlavně díky tobě..."

„Ne, díky tobě, ty jsi to připravil. Já jen...nic neudělal. Jen jsem tě nechal, abys do mě vstoupil. Byly to dokonalé momenty. Minimálně pro mě."

„Pro mě taky," vyhrkl jsem ihned.

„Vážně?"

„Ano, doufám jen, že ses vážně nepřepínal. Lukášku?"

„Ne, byl jsem úplně...v eufórii."

„To já taky...Jsi dokonalý, Lukášku. Ty, tvoje tělo...Nemůžu tě nikdy opustit," objal jsem ho.

„Ah," zadrhl se a opětoval mi objetí.

„Kdy přijdou naši?"

„Netuším," přiznal jsem. „Ale nejspíš jak vždycky, někdy odpoledne. Proč?"

„Jen...když bychom třeba chtěli..."

„Proč pořád myslíš jen na sex?" popíchl jsem ho.

„Protože jsem po tobě, lásko."

„Jasně. Já se tě ptám, kdy zase budeme moci sexovat, že?"

„Jo...jen to neříkáš nahlas. Říkají to tvoje oči, brouku, tak nedělej nevinného. Nesluší ti to," vyplázl na mě jazyk, když jsem se od něj odvalil. Chytil si mě do ruček.

„Možná tě trochu chci, ale pokud se na to necítíš, tak nemusíme nic. Je to všechno jen na tobě. Teď. A nemusíš „chtít", pokud jen chceš, abych byl spokojený. Já budu i bez toho, zlato, vážně."

„Já vím, já vím. Nebudu s tebou spát, jen protože chceš ty."

„To je dobře, tak by to také nemělo vůbec být."

„Ještě bych ti mohl poděkovat, ne? Že jsi mě zbavil mého panictví."

„Eh, Lukášku, to nemusíš, já to udělal rád. I když nějaká pochvala, že jsem byl dokonalý, by nebyla vůbec od věci."

„Kotě, ty jsi vždycky dokonalý, to bych ti to musel říkat pořád. Ale byl jsi dokonalý. A teď můžeš být dokonalý zase," přivinul se. „Měli jsme přeci tři pokusy, ne jeden," hodil po mně hravý úsměv.

„Ty myslíš jako kondomy?"

„I tak se to dá říct," přikývl suše.

„Lukášku?"

„Ano?"

„Myslíš, že by to šlo i...bez?"

„Jistě...nemám strach, že bys mě něčím nakazil, bylo to jen, pro...chápeš."

„Jo, ale máme to za sebou. Teď by to mohlo být i lepší, ne?"

„Jo," políbil mě.

V zámku se ozvaly klíče.

„Coto?"

„Naši."

„Sakra."

Oba jsme vystřelili z postele, oblékli jsme se, rychle jsem shrábl všechny usvědčující důkazy o našem intimním styku pod postel a Lukášek zapadl k sobě.