Bratr ✓

Část třicátá osmá

Ráno jsem si nebyl jistý, jestli mě vzbudila kocovina nebo špatný pocit. Leželi jsme spolu s Ondrou zakrytí jen našimi košilemi a zbytkem oblečení, ve kterém jsme přijeli. Vytáhl jsem zpod něj totálně dřevěnou ruku bez jakéhokoliv citu, ale on se neprobral. Oblékl jsem se a šel najít koupelnu.

„Myslel jsem, že Ondřej je heterák. Asi jsem se zmýlil," usmíval se přímo přede mnou Viktor a popíjel kávu. Nevěděl jsem, jestli mě popadlo nutkání zvracet z nadbytku alkoholu nebo jeho úsměvu.

„Moc nevím, co se stalo..."

„Co by se asi stalo? Buď bolí prdel jeho nebo tebe. Tebe očividně ne..."

„Nespali jsme spolu," zavrtěl jsem hlavou. „Myslím," dodal jsem, aby to vypadalo, že se vážně nepamatuju. Ale pamatoval jsem si úplně každý detail z celé noci. Všechny rozhovory i to, co po nich následovalo, než jsme usnuli.

„No jasně, že ne. Koupelna je když tak na konci chodby doprava," ukázal mi směr.

„Díky."

Opláchl jsem si obličej, odskočil si a znovu se umyl. Dolehlo na mě, co se stalo. A svědomí. Dnes měl přijet Lukášek. Za pár hodin. Ani jsem nevěděl, kolik je.

Když jsem se vrátil do obýváku, Ondra už byl vzhůru a oblékal se. Když si mě všiml, vesele se usmál a pokračoval dál.

„Ehm...pojedeš domů?" zeptal jsem se.

„Ano. Jenom bych se oblékl a rozloučil."

„Viktor je v kuchyni," napověděl jsem mu.

„Dobře," přikývl Ondra a odešel z místnosti. Chvíli jsem tam jen postával, napil jsem se trochy vody a za chvíli oba přišli.

„Tak si užijte zbytek dne. Akorát jste si včerejšek nemuseli užívat zrovna tady..." dělal si z nás srandu.

„To jsem přesně čekal," protočil oči Ondra. „Nebuď tak dětinský, nesluší ti to. Uvidíme se v lednu, nejspíše."

„Pozdravuj Sandru. Těšilo mě," pokývl mi pobaveně Viktor a vypustil nás ze dveří. „Třeba se ještě uvidíme."

Po cestě jsme mlčeli. Ale Ondra to nevydržel.

„Neřeknu mu to..."

„Co?" zvedl jsem pohled od země.

„Neřeknu to Lukášovi."

„Dobře."

„Můžeme se spolu dál normálně bavit. O nic nešlo," chytil mě za rameno. Projela mnou elektřina, ale neucukl jsem.

„Dobře. Jenom si to musím trochu srovnat v hlavě...a dneska přijede..."

„No, jo vlastně," přikyvoval Ondra. „Pozdravuj ho."

„Jo, fajn. Jedeš už domů nebo jinam?"

„Potřebuju sprchu a trochu víc spánku," dořekl a jako na zavolání zívl. „Takže domů.

„Já taky. Už asi budou doma..."

„Určitě se bude ptát, proč jsi nepřijel na letiště..."

„Tak mu řeknu pravdu...že jsme se byli bavit a trochu přebrali."

„Dobře. Asi jedeš na druhou stranu," upozornil mě, když jsem se s ním zastavil na zastávce.

„Jo, jasně," trhl jsem sebou. „Tak zatím."

„Měj se, Péťo," mávl mi.

Nasedl jsem do autobusu. Vezl jsem se přímo až domů. Sice s objížďkou, takže cesta trvala necelou hodinu, ale aspoň jsem nemusel ven do zimy a nějak zvlášť přemýšlet o tom, co se děje okolo.