Dar nebo Prokletí?

Kapitola 3

Sotva dojdu do svého pokoje, házím tašku na zem a zamířím ke skříni. Vytáhnu staré tepláky, tričko a mikinu. Obléknu se a vyjdu ven do chladného podzimního počasí. Chvíli jdu podél paneláků. Zahnu za červeno - bílé natřenou bytovkou a rozběhnu se. Netrvá dlouho a doběhnu na pole. To se táhne asi půl kilometru a je ohraničeno klikatou říčkou. Doběhnu tam a dál pokračuju podél řeky. U splavu zrychlím a šíleným tempem letím vpřed. Zaplaví mě divoká radost z rychlosti. Naplno si užívám šepot větru kolem mých uší a ještě zrychlím. Příliš brzy se přede mnou objeví můj cíl - stará vrba. Je ještě daleko ale já zpomalím, až jdu pomalu, jenom co noha nohu mine. Nedělalo by mi problém doběhnout až k ní, ale nechci tam dojít celé uřícená. Pod nohama se mi objeví první kořeny a já dojdu až ke stromu. Vytáhnu se na nejnižší silnou větev a posadím se. Zády se opřu o kmen a zavřu oči. Je tady takový klid, jako nikde jinde. Nikdo sem nechodí, aspoň jsem tady nikdy nikoho neviděla. Jediné co tady narušuje ticho jsou zpívající ptáci v korunách stromů a tiché zurčení vody. Dokonalé místo na útěk před světem.

<---------------------->

Netuším, jak dlouhá doba uplynula, ale když se konečně rozhodnu odejít, už je skoro tma. Slezu ze stromu a pomalu se rozejdu oklikou domů. Začne mě bolet hlava. Nejdřív si toho nevšímám, ale stále se to zhoršuje. Dojdu domů a padnu na postel. Okamžitě usnu.

<---------------------->

Probudí mě slunce, které mi svítí přímo do obličeje. Zakřením se a vstanu. Po bolesti není ani památky. Dojdu do kuchyně a tam najdu matku, jak si čte noviny. Střelím pohledem k hodinám. Půl desáté.

"Už jsi vzhůru zlatíčko?" ozve se mamka. "Včera ti bylo špatně a hned co jsi přišla jsi usnula tak jsem si říkala že tě dneska nechám doma." řekne s úsměvem.

"Proč jsi mě nevzbudila?!" vykřiknu. Začnu se oblékat. Nechce se mi do školy ale taky nechci aby si Joe myslel že mě zastrašil.

"Já myslela že-"

"Mami někdy radši nemysli." prsknu a vyletím ze dveří s napůl oblečeným svetrem.