Aidou

Eiten

Poté, co Patrik odjel, mi bylo hodně smutno. Nejásala jsem ani když přišla pozvánka na luxusní ples pořádaný vládním tajemníkem, zřejmě tátův spolupracovník... Mělo se to konat v zámku. Spousta dětí z dalších luxusních rodin přijde. Já jsem tenhle ples měla vždycky ráda. Zámek ve kterém se ples konal, jsem znala nazpaměť. Když mi Hedvika ukázala šaty, ve kterých jsem tam měla jít, vydechla jsem úžasem. Byly nadýchané z tylu v krásné modré barvě, kterou překrývala fialová. Byla to nádhera. Vzpomínám si na první ples. Bylo mi pět. Měla jsem žluté šatičky po kolena a v zámku jsem našla plyšového medvídka, který na mě teď kouká z mojí postele. Nakonec to byl dobrý pocit vědět, že jdete na ples v plné parádě i se vzpomínkami.

Kdyžjsem vystoupila vyjímečně z BMW, rychle jsem se na vratkých podpatcíchs podpatkem z pravého stříbra kymácela ke dveřím. Když jsem strávilana plese deset minut a zjistila, že si se mnou asi nikdo povídat nebude,rozhlídla jsem se a našla to, co jsem hledala. Malé schody vedoucí do opuštěnévěže. Rychle jsem se po nich rozběhla, moje roba se jen zaleskla (Mimo:promiňte ale nwm jak se píše dlouhé „o" ;( ).(V:) Když jsem otevřela dveře,padla jsem na postel. Pak jsem se zvedla a přešla k prádelníku, na kterémbyla postavená hrací skříňka. Otočila jsem klíčkem. Ze skříňky se ozvala vábiváa krásná melodie. Skříňku jsem zavřela a otočila jsem se k oknu. Opřelajsem si lokty o parapet a sledovala venkovní ohňostroj. Samozřejmě mi neuniklo,že někdo stojí za mnou a sleduje mě. 

„ Ahoj, Eitne." Otočila jsem se. Levou půlku hlavy jsem měla vyholenou a nabarvenou na zeleno. Jinak jsem měla přírodní odstín barvy. Dnes jsem měla vlasy ve složitém drdolu. „ Ahoj Aidou. Tak co ples?" Zeptal se mile Eiten a přešel k oknu. „ Je to na nic... dospělí jen kecaj o politice a my mladý si ani neškrtnem..." Zamumlala jsem. „ Naprosto souhlasím!" Zasmál se Eiten. Připomněl mi ten krásný úsměv malého kluka, kterého jsem kdysi dávno znala. Ten kluk měl pihy po obličeji a strašně málo mluvil. Ten kluk teď stál přede mnou. Bez pih a s plným sebevědomím. S černými vlasy a svalnatými pažemi. Přede mnou stál kluk, který mě taky znal od dětství. Byl to kluk, který znal hnědovlasou Aidou s kudrlinami. Nikdo z Adenské primary tuhle mojí tvář neviděl. Za celý ples se ani jedem z nás nehnul z místnosti. Na konci plesu se hrál valčík. Sešli jsme s Eitnem dolů. Když jsme se ladně, děvče v lesknoucí se modré robě a chlapec v černém saku a svaly pohybovali po parketu, nikdo jiný netančil. Kochali se dokonalostí toho páru. Můj otec byl jedem z nich. Když mi Eiten vysekl záklonu, cítila jsem zase ten pocit energie a štěstí uvnitř mě.

Už mibylo osmnáct a s maturitou jsem končila Aden Primary. Momentálně mám šedévlasy po bradu a jsem šťastná. S diplomem opouštím školu. Naposledy. Někdoby brečel, ale já jsem šťastná. Jsem šťastná, že teď budu moct býts Eitnem. Ani jsem nemohla vědět, že mi zbývají poslední dva roky života.S taškou hopsající mi u boku, jsem s ostatními spolužáky a Eitnemvšechny doprovodila domů. My sami s Eitnem jsme šli směrem k zámku.K tomu zámku, kde jsme se před rokem do sebe zamilovali. Ale to nebyloteprve tehdy. Naše láska v nás dvou dřímá už od našich sedmi. Myslela jsemsi, že můžu mít vlastní šťastný konec... Ale to mi nikdy nemělo vyjít.

    Za zámkem byla zahrada plná Loreí a byl tam i pramen, do kterého Patrikkdysi skákal. Já jsem neváhala, sundala jsem si oblečení a proběhla těmikrásnými květinami a skočila. Za chvíli byl vedle mě i Eiten. Vypadalo to natak krásný den. O týden později byla svatba. Měla jsem šedé vlasy spletené docopů a krásné bílé šaty. Bylo to jako sen. „ Ano." „ Ano." Vydechla jsem anasadila Eitnovi prstýnek. Už nejsem Aidou Shime. Už jsem paní Kisserová.Vyběhla jsem ruku v ruce s Eitnem z kostela. Dokázala jsem siužívat, ale jen v tu chvíli. O rok později už jsem neměla náladu navšechny plesy co Eiten pořádal. Duhové vlasy po pás dlouhé jsem mělav drdolu s podkladem venku. Na podkladu jsem měla ještě upletenýcopánek. Se sklenicí vína jsem se postavila k velkému prosklenému oknu.Otevřela jsem ho a koukala se do měsíční záře, která svítila na překrásné LoreaBlomy, které kvetly pod našimi okny. Sundala jsem si diadém, který jsem měla,protože jsem byla královna. Oblékla jsem se do školní uniformy a vylezla jsemoknem a rozběhla se na nedalekou louku. Na tom, že jsem milovala květiny, senic nezmění. Na louce byl teprve západ slunce, ale i přes to, v něm bylyvidět hvězdy. Jedna hvězda spadla přímo na louku. Další. A další. Okolo mě seto hemžilo hvězdami. Na zádech jsem ucítila něco těžkého. Motýlí křídla. Jednobylo krásně duhově barevné, avšak to druhé, bylo černé.

    Postupně jsem umírala. Ani jsem si to neuvědomovala. Teď znovu rok potéznovu Aidou stojí u okna. Otevírá ho. Vítr zavane. Přesně takhle to chtěla...žádná bolest, ani strach... jen klid... Eitne...omlouvám se, moc tě „ Miluji..."vydechla Aidou poslední slovo a rozplynula se ve vzduchu. 

O zem zařinčely rubíny z náhrdelníku od Patrika, které se s ní nerozplynuly. „ Nikol!!! Aidou je..." Vzlykal do telefonu Nikol. Na pohřeb Aidou přišli všichni pozvaní, i pár nepozvaných. Aidou se vznášela nad svým hrobem v podobě páry. „ Nikdy na tento svět nezapomenu..." Vydechla a už i pára zmizela.

POKRAČOVÁNÍ JINDY...