The Fault in My Inspiration [Newtmas AU] - česky

KAPITOLA SEDMDESÁTÁ TŘETÍ - pt. 3

Kdykoliv se probudím ve všední den, má první myšlenka připadne na to, že bych měl jít cestou ze školy skočit z mostu, nebo spolknout nějaké prášky anebo udělat oboje, abych si byl jistý, že aspoň jeden z již zmíněných způsobů bude fungovat tak, jak má. Není v tom ale nic osobního, jakože bych byl hluboce v depresi a skutečně bych chtěl skončit se životem, to jen v ten moment, kdy se probudíte, byste nejraději zabili sebe a každého člověka kolem vás a jako bonus ještě byste hodili mobil z okna, protože to právě on vydává ten nejhorší zvuk na planetě zemi – budík.

Nasaju čerstvý vzduch do plic a po první pokusu zvednout se, s sebou opět plácnu o postel a zůstanu ležet. Je znát, že už začíná jaro, vzhledem k tomu, že do pokoje prudce svítí slunce a ptáci dávají o sobě vědět v podobě různých zvuků minimálně už od pěti ráno.

Po slepu nahmatám na nočním stolku mobil, částečně díky tomu, že musím vypnout otravný budík a také díky tomu, že mě zajímá, jak skončila včerejší žhavá konverzace o Brendině kampani. Dotknutím obrazovky vypnu budík a tak moc očekávané ticho je jako slast pro mé uši. Dokonce s tímto zmizí veškeré mé myšlenky, které obsahují věci jako most a skákání. Ale až teprve pohled na počet upozornění u Messengeru mě dokáže plně probudit.

Sto dvacet sedm. Sto dvacet sedm upozornění z jedné aplikace. Netřeba zmiňovat, že je to můj rekord, mě když napíše jeden člověk jednu zprávu, tak to je pro mě úspěch, ale teď jich je o sto dvacet šest víc.

Otevřu konverzaci, která se stále shodně jmenuje Brenda a její tým a pečlivě pozpátku čtu posledních cirka 20 zpráv, ale ten zbytek jen projedu rychle, aby mi neuniklo něco důležitého, ale jen tímto letmým pohledem už vím, že se plánování zvrhlo v něco úplně jiného. Do konverzace se přidal i Thomas kolem jedenácté hodiny, kdy se vrátil domů z tréninku, podle mého odhadu a v tu chvíli to byla jen konverzace ve složení Thomas a Minho, kdy Thomas upřímně napsal, že nechápe tyhle celé kampaně a že by to nejradši zrušil, což byl pro Minha dostatečný impuls na to, aby se mohl přidat do diskuze právě na toto téma.

Skončilo to až o hodinu později, kdy Brenda prohlásila, že nechápe, jak si mohla vybrat kolegy v týmu jen mužského pohlaví, že jsme naprosto neschopní a že potřebuje někoho, kdo to tu srovná. Tak přidala Teresu. Thomas napsal, proč musí spolupracovat s Teresou i tady, když jí má non stop doma. A Teresa mu odpověděla dlouhou slohovou zprávou, která obsahovala příběhy z minulosti i případné výhružky. Na malou chvíli to byl rozhovor jen jich dvou, kdy Thomas neustále vytahoval příběhy, kdy v minulosti pomáhal Terese, aby neměla problém a Teresa na to reagovala historkami, kdy on něco rozbil a ona to musela vzít na sebe.

A poslední zpráva patří Brendě, opět obsahuje pár zmínek o naší neschopnosti, ale hlavní bod je ten, že si máme do velké přestávky vymyslet něco, co by Brenda mohla využít v její kampani. Má to být za prvé, poutavé. Za druhé, má to přinést hlasy. Za třetí, nesmí to ponižovat ženy.

Už nyní jsem si pevně jist, že přestože bude můj nápad tohle splňovat, Brendě se líbit nebude. A tak odhodím mobil někam na postel a rychle se zvednu z postele, abych to měl za sebou co nejrychleji. Moje lenost se ale dostane na nejvyšší možný level, když se podívám do zrcadla a dojdu k závěru, že tričko, ve kterém jsem spal, je dostatečně dobře vypadající, že si ho můžu vzít do školy. Proto si vezmu mé oblíbené černé džíny, které nosím tak často, že i máma mi vyhrožuje, že je už vyhodí. A aby se neřeklo, že to tričko je mírně pomuchlané, přehodím si přes to ještě džínovou bundu.

Vyběhnu ven, na zlomek vteřiny přemýšlím, jestli se mám zastavit v koupelně, ale soudě podle zvuku fénu, je už dávno zabraná sestrou, tak to ani nemá cenu. Ještě si jako poslední věc vezmu z židle u dveří mého pokoje batoh a pak už jsem dostatečně připravený jít do boje, neboli, jak se také říká, do školy.