17. kapitola

1.5K 92 6
                                    

Na obědě už byli všichni tři - Eline, Corn i Willy. Zajímalo by mě kde byli a co celou tu dobu dělali. Jenže, tohle mi už tolik nevrtalo hlavou. Spíše ta SMS. Opakovala jsem si z ní slova, abych pochopila, co tím chtěl daný člověk naznačit. Fakt jsem to nepochopila. Ani jsem mu neodepsala, ale po obědě bych mu přece jen mohla zavolat, třeba poznám jeho hlas.
,,Mes! Vnímáš mě?" zakřičela na mě Katarína.
,,Jo.. Promiň. Co potřebuješ?"
,,Podala by si mi tu sůl?" Ta sůl byla ode mě dost daleko.
,,Nedosáhnu tam"
,,Tak se zvedni ne?" řekla naštvaně. Nechci si dělat nepřátele. Takže jsem zvedla svoje tělo a dobelhala se k soli, popadla ji a přinesla Kataríně. Katarína se na mě ušklíbla a sebrala mi sůl z ruky. Místo aby si posolila svojí porci, celý můj talíř jsem měla od soli. Všechny holky se začali smát když viděly můj výraz. Chtělo se mi brečet. Nechala jsem svoji porci na stole a zdrhala do mé komnaty. Jak tohle někdo může udělat!?
*ŤukŤuk*
,,Co to bylo?"
*ŤukŤuk*
,,No! Dále!" zařvala jsem.
,,Promiň, Mes." ozval se známý hlas už ze dveří. No hádejte kdo to byl. Willy.
,,Kde jste jako byli?!" vybalila jsem na něj.
,,Šli jsme se jen projít do zahrady, nic víc! A neřvi na mě sakra!"
,,Promiň, strachovala jsem se o tebe..."
,,Já se taky omlouvám, že jsem ti neřekl, co jsem kde dělal. Přijímáš moji omluvu?"
,,No, jo." odpověděla jsem mu.
,,To je dobře." řekl a usmál se na mě.
Přisedl si ke mně na postel. Povídali jsme si drby o holkách, co jsme slyšeli, smáli jsme se každé větě...
,,Mes? Mohu mít otázku?" optal se mě.
,,Ano, ptej se."
,,Líbím se ti? Máš mě ráda?"
Srdce mi bylo o sto šest, nevěděla jsem, zda mu mám říct pravdu a nebo lež.
,,Mám tě ráda, a hodně, jen čas, dobře?"
,,Jasný, chápu."
Vzal mě za ruku a pomalu přitiskl svoje rty k těm mým. Když mě políbil, zaznamenala jsem, že si ten polibek užívá. Polibek byl tak něžný a okouzlující, že jsme se už nepusinkovali, ale přímo líbali. Nikdy bych si nepředstavovala, že se budu líbat právě s princem.
,,To stačí pro dnešek ne?" zeptal se a odtáhl se.
,,Tak ještě jednu pusu... prosím!"
,,Dobře." a sklonil se naposledy k mým ústům.
Přesně takhle jsem chtěla, aby to mezi námi bylo - romantické a přitom dobrodružné.
,,No nic, já už půjdu" zvedl se, políbil mi ruku a odešel.
Já byla zamilovaná. Pořádně ZAMILOVANÁ.
K večeři jsem si dala jako dezert krupicovou kaši a jako hlavní chod zapečené těstoviny s oblohou. Po večeři jsme se všichni sešli v sálu, kde pro nás měly děti s postižením připravené vystoupení o vesmíru. Nikdy mě nenapadlo, že i děti na vozíčku se musí nějak bavit. A tohle, byl skvělý nápad.
,,Bravo!Bravo!" křičeli všichni na konci představení společně s ohromným potleskem. Po 10 minutách, kdy se vše uklidilo, bylo umožněno dětem zajít za pár jejich favoritkami, aby si popovídali. Já jsem si sedla do koutu na červené křeslo a koukala, jak z toho měly děti radost.
,,Eh, uh... Dobrý den, Lady..." ozvalo se za mnou.
,,Jé ahoj! Posaď se." řekla jsem holčičce, která za mnou přišla.
,,Vy jste Mellisa, že ano?"
,,Ano, děvče, a ty se jmenuješ jak?''
,,Stella.."
,,To je ale pěkné jméno''usmála jsem se na ni.
,,Děkuji, mohu znát váš názor na to divadlo, co jsme vám tu předvedli?"
,,Bylo to báječné, kostými, herci, příběh... Prostě dokonalé. To jsi vymýšlela ty?"
,,Ano, mohu to brát tedy jako chválu?'' usmála se na mě.
,,Jistě...'' odpověděla jsem.
Celý večer jsme se Stellou probírali různé věci, ať už kluky, školu ale i její postižení.

SelekceWhere stories live. Discover now