5. Faileon

1.4K 134 29
                                    

Je zvláštní, jak plynnou dny v Roklince. Jakoby tu existoval úplně jiný čas. Všechny starosti se tu rozpouští. Není tu žádná temnota. Jen zářivé světlo. Noci nejsou chladné a temné. Hvězdy a měsíc září silněji, než kdekoli na světě a ukazují cestu v temnotě. I Arwen pocítila, že je tu něco jinak. Vůbec tu nepřemýšlela o drakovi nebo Osamělé Hoře. Všechny její starosti se proměnili v radost. Skoro každý den se přicházela po zahradě za přítomnosti Faileona. Byla to úžasná bytost. Dokázal poslouchat celé dny její nesmyslné myšlenky o životě. A ona naopak naslouchala jemu.

Právě teď seděla ve své komnatě. Faileon musel nečekaně na pár dní odjet a ona si najednou připadala osamělá. S trpaslíky se skoro vůbec neviděla. Občas ji sice přišli pozdravit, ale posledních dnech o nich vůbec nic nevěděla. Jen Balina několikrát potkala v knihovně s hlavou ponořenou do nějakých důležitých dokumentů. Ostatní trpaslíci byli nejspíš většinu času v jídelně nebo ve svých pokojích. Jen o Thorinovi nic nevěděla. Od slavnostní večeře ho neviděla.

Po chvíli sledování praskliny ve zdi se Arwen rozhodla, že se půjde trochu rozhlédnout po domě, který byl spíš obrovský honosný palác. Na každém rohu potkala elfy, kteří ji pozdravili kývnutím hlavy. S obdivem si prohlížela krásně zdobené sloupy a obrazy, které vypadaly až moc realisticky. Nic z toho se nedalo rovnat s její hobití norou v Kraji. Ne, že by byla s porovnání s touhle nádherou škaredá, to vůbec ne. Tady bylo vše honosné a budilo to dojem vznešené radosti. Její příbytek byl spíše prostý domov s typickým pocitem bezpečí a klidu. Byl sice prostorný, ale přitom taky velmi útulný. Při těch myšlenkách se jí zase zastesklo po domově. I když Roklinka byla rájem na světě, nic se nevyrovnalo pohodlí domova. Chyběli jí dokonce i upovídaní sousedi, které i proti její vůli sdělovali všechny takzvané drby, které v Hobitíně putovaly od nory k noře. Vždy snila o tom, že odejde z Kraje do světa, do toho krásného neznáma. Nikdy si ani na chvíli nemyslela, že by jí mohl Kraj chybět, ale chyběl. Hrozně moc.

Rozhodla se neoddat těm pochmurným myšlenkám a radši rychleji pokračovala ve své cestě. Ani nevěděla, kam jde, prostě šla.

Když naše hobitka dorazí v nějakým dveřím, zjistí, že vedou do zahrady. Tam to má vůbec nejradši. A dnes to vypadá, že tu bude skoro sama. Nedá se říct, že by tu bylo špatné počasí, vždyť je v Elrondově domě, tam nic jako déšť nebo bouřka neznají. Jen bylo o trochu chladněji než obvykle. Ale nebylo to nic, na co by Arwen nebyla zvyklá.

Chvíli se jen tak přicházela a dívala se všude kolem. Všude kolem ní bylo tolik krásných rostlin, které v životě neviděla. A jelikož i přes všechnu její odlišnost byla pořád ještě hobitka, která se jako každý jiný jejího druhu zajímala o zahradničení, byl to pro ni opravdu krásný zážitek. Několikrát také toužila jednu z květin vytrhnout a nechat si ji, dokud se nevrátí zase zpátky domů, ale bohužel si byla vědoma i možnosti, že by se domů třeba vůbec nedostala. A taky nechtěla zažít Elrondův hněv. Sice pochybovala o tom, že by se rozhněval jen kvůli jedné květině, ale člověk nikdy neví. A tak si květiny jen prohlížela a snažila se zapamatovat si i ty nejpodrobnější detaily, aby jí zůstali co nejdéle v hlavě.

Náhle dorazí k nějakému starému stromu. Hezčí místo ještě jaktěživ neviděla. Před ní se tyčí krásný pohled na okolní země. V dálce jdou vidět dokonce i Mlžné Hory. Arwen si nad tím výhledem povzdechne. Když si představí, kolik cesty mají ještě před sebou. V bezpečné Roklince nebudou věčně, to dobře věděla. Nevěděla, kolik dobrodružství ji ještě čeká. Nevěděla ani, jestli se dostane až na konec výpravy a pomůže trpaslíkům získat zpět jejich vlast. Vlastně nevěděla vůbec nic. A tak se rozhodla, že počká, co jí život nabídne.

Když se tak dívá na ten krásný výhled, napadne ji jedna stará píseň. Ani si moc nevzpomíná, odkud ji zná. Jen ví, že jí ji rodiče později zpívali jako ukolébavku. Naposledy se rozhlédne kolem sebe a pak zazní první nepatrné tóny.

Otevři své znavené oči
a podívej, co nad horizontem se tyčí.
Proč bílí racci tak volají?

Za mořem křišťálovým
luna zas povstane se světlem bledým
Pro tvůj návrat už lodě připlouvají

A vše se promění
ve sklo stříbrem protkané
Vše kolem oněmí
Odchází duše ztracené...

Pak se odmlčí. Vychutnává si ten krásný pocit po zpěvu, kdy mu ještě pořád z tichých melodií buší srdce. Je to úžasné. Už tak dlouho si jen tak nezazpívala.

Najednou se za ní ozve potlesk a dívka se vyděšeně otočí. Podívá se do světle hnědých očí protkaných zlatem, které nepatří nikomu jinému než Faileonovi. Radostně se usměje a rozběhne se k němu. Samým štěstím ho i obejme. On nic takového nečekal, takže chvíli stojí trochu překvapeně, ale pak jí objetí oplatí.

„Jakto, že jsi tu tak brzo?" zeptá se jej pořád ještě s radostí v očích.

„Výprava byla zrušena," oznámí jí „A proč se ty chováš tak zvláštně?" položí jí také jednu otázku.

„Jen jsem se na tebe moc těšila. Nemám, co na práci, takže jsem se tu díky tvému odchodu cítila dost zbytečně," řeknu, jako by to vše vysvětlovalo.

„Moc hezká píseň," oznámí jí elf. „Máš krásný hlas," konstatuje a na chvíli se zamyslí „Koho by napadlo, že i hobiti dokážou zpívat,"

V té chvíli se Arwen ohradí: „Proč by neměli?" zeptá se a trochu přimhouří oči, jako vždy, když nesouhlasí s nějakým názorem. Ale i přesto se neubraní úsměvu.

„Nevím, zkrátka mi hobiti přijdou spíš jako druh, který celý den spí, jí nebo se stará o zahrádku," řekne prostě.

„No musím uznat, že někteří takový opravdu jsou," vysloví svou myšlenku a přitom si vzpomene na svého otce. To byl ukázkový hobit. Ale trochu nudný.

„Už toho lituješ?" zeptá se najednou a Arwen se na něj nechápavě podívá.

„Čeho bych měla litovat?"

„Toho, že ses přidala do společenstva,"

„Nelituji," odpoví dívka pevně „Je pravda, že se mi občas trochu stýská po mé noře a vlastně po celém Kraji. Ale vydržím to,"

„Já vím, že ano. Jsi neskutečně silná dívka, víš to?" Tím hobitku trochu vyvede z míry „Ale stejně, když si představím, co všechno tě na té cestě ještě čeká," na chvíli se odmlčí, když hledá ta správná slova „Chce se mi ti zabránit,abys vůbec někam chodila," dokončí svou myšlenku a Arwen se jen usměje.

„Ale vždyť víš, že nemůžu. Podepsala jsem smlouvu,"

„Já vím, já vím. Ale je tu jistá šance, že by to Thorin pochopil. Takže se tě prostě zeptám. Zůstaneš tu se mnou?" zeptá se a Arwen se na něj nechápavě podívá.

„Mohli bychom každý den chodit do zahrad a povídat si. Nehrozila by ti žádná nebezpečí," pokračuje, ale Arwen ho přeruší.

„Počkej, to myslíš vážně?" zeptá se nevěřícně.

„Ano," řekne elf „Tak jaká je tvá odpověď? Zůstaneš se mnou v Roklince nebo odejdeš na cestu plnou nebezpečí, ze které se ani nemusíš vrátit?"

Ahoj všichni, je tu další část a já na vás mám jednu otázku:

Jak byste se rozhodli vy na místě Arwen?

Odpovědi pište do komentářů :)

Jinak všechny hvězdičky a komentáře moc potěší. Všechny básničky jsou má vlastní výroba, tak prosím nekopírovat (i když nevím, jaký šílenec by něco takového kopíroval). A tím, že jsem je vymyslela já, tak prosím, berte to s nadhledem!

Na obrázku je, jak si představuji Faileona. A ano, vím, že elf na obrázku je Haldir z Lothlórienu, ale já si ho tak prostě představuji. Ale samozřejmě je to jen na vás.

Pokračování příště...

Hobitka: Neočekávaná cesta ✔Where stories live. Discover now