Hobitka: Neočekávaná cesta ✔

8. Ve tmě

Dívka se s trhnutím probudila. Chvilku se rozhlížela a snažila se vzpomenout, kde to vlastně je. Dost ji překvapilo, když zjistila, že neleží ve své pohodlné posteli v Kraji. Opatrně se zvedla, tak aby nikoho nevzbudila. Byl to celkem tvrdý oříšek, protože nebyla jeskyně pro čtrnácti členné společenstvo přece jen svou rozlohou moc dostačující. Nakonec to ale přece jen zvládla a vydala se ke vchodu. Opravdu z tohoto místa neměla dobrý pocit. I ten sebetišší zvuk pokládal za hrozbu. Přišla ke Kilimu, který byl právě na hlídce a jemně mu poklepala na rameno, aby se probral. Trpaslík rychle vyskočil na nohy a bojovně se postavil. Když zjistil, že je to jen Arwen, zdálo se, jakoby si trochu oddechl.

"Netvrdil si náhodou, že tentokrát na hlídce rozhodně neusneš?" zeptá se jej trochu pobaveně a posadí se naproti něj na kámen v barvě ohnivého písku.

"Já jsem nespal," brání se trpaslík rozespale.

"Jen jsi odešel do světa snů," řekne za něj a usměje se. Nemá mu to za zlé. Neusnout, když už všichni kolem vás tiše podřimují je opravdová dřina. Arwen o tom ví své.

"Už to za tebe převezmu," oznámí trpaslíkovi, "Jdi se aspoň trochu prospat," Kili se na ni vděčně usměje. Kdo by si pomyslel, že ten vždy veselý trpaslík dokáže být někomu vděčný? Když jsou lidé ospalí dělají podivuhodné věci.

Po chvíli přemýšlení se Arwen rozhodne podívat se ven, jestli se někdo nechystá do jeskyně trpaslíkům nějakým způsobem ublížit. Chvíli se divá na obzor a dýchá čistý vzduch, kterého bylo v malé jeskyni s trpaslíky nedostatek. Měsíc je vysoko na obloze a jakoby Arwen vyzýval, ať přijde k němu a nechá na své tělo spadat jeho bledou záři. Po chvíli premístí svou pozornost na tichou krajinu, která vypadá trochu strašidelně ale také velice krásně. Není sice plná úrody a krásných květin jako v Kraji ani tu nejsou košaté stromy majestátné výšky jako v Roklince, příroda tady má svou samotnou tajemnou krásu.

Při tom pohledu se v její mysli začnou skládat jednotlivé věty, které se uskupí do rýmů. Už je to tady zase. Dívka si nikdy nedokáže říct, kdy vymyslí nějakou píseň, nedokáže si jen tak sednout a po pár minutách by ji měla. Tak to bohužel nefunguje. Její kreativnější část se dostaví vždy, když to čeká nejméně, ale i v tom je jistá krása. Nikdy neví kdy její "básnické já" udeří. A jeden z těch prazvláštních momentů nastává i teď. Dívka slyší slova, slova která vycházejí přímo z jejího srdce a naprosto ji ochromují.

Když den vystřídá noc
a měsíc bledý zemi uchvátí
Když světlo střídá tma
A hrobové ticho se opět navrátí

Když květiny zvadnou
zavřou své květy znavené
Když stromy skloní větve
A čekají na světlo tolik žádané

Když zvířata odejdou
ve svých domovech budou spát
A nebezpečí chvíli pomine
Není čeho se bát

Když na trůn se posadí
noci královna
I já odejdu do říše snů
bez všedního zla.

Když dozpívá poslední tón, usměje se. Dost jí takové momenty chyběly.

Podívá se směrem k jeskyni. Jen doufá, že nikoho svým zpěvem nevzbudila. Ne, že by zpívala nějak špatně, to vůbec ne, ale přece jen, když vás někdo vzbudí, prostě vás vzbudí a v té chvíli je úplně jedno jakým způsobem. Poté ještě zkontroluje okolní krajinu, jestli náhodou nepřilákala nějakou nechtěnou návštěvu, ale vypadá to, že je vše v pořádku.

Náhle se za ní ozvou tiché kroky a ona stále ještě trochu nejistě vytasí svůj meč. Uvidí temnou postavu, která se k ní blíží a jež její zbraň rozhodně nezastavila. Dívka trochu ucouvne a nervózně stiskne meč až její klouby na ruce úplně zbělají.

"Krásné sólo," řekne postava a udělá další krok. Ten hluboký a překvapivě sametový hlas by poznala kdekoli.

"Děkuji," odpoví dívka nejistě a schová svůj meč. Thorin před ní se nepatrně usměje.

"Máte opravdu nádherný hlas," konstatuje s vážnou tváří a zamyšleně se na ni podívá. Po chvíli mírně zatřese hlavou a pokračuje: "Přišel jsem vás vystřídat, nechci abyste během cesty zase usnula," oznámí jí s úsměvem.

"Ale to se stalo jenom jednou," brání se dívka, "A navíc jsem nespala, jen jsem na chvíli zavřela oči," uzavře svou obhajobu. Trpaslík se na ni jen pobaveně usměje.

"Dobrou noc," popřeje jí.

"Dobrou n-" Než to stihne dívka doříct, ozve se velká rána, která vychází z jeskyně. Oba dva si vymění vyděšené pohledy a rozběhnou se ke svým společníkům. Po pohledu co se jim naskytne dívka zalapá po dechu.

Ahoj všichni, je tu další část. Omlouvám se za zpoždění a délku části. Dále se taky chci zeptat, jestli vám moc nevadí ty tzv. "básničky". Baví mě je vymýšlet, ale kdyby vám někomu vadili, stačí se ozvat do komentářů a já je tu dávat nebudu. Je to jen na vás.

A jak to podle vás bude pokračovat? Snažím se, aby byl příběh aspoň trochu odlišný od klasického hobita a doufám, že to jde aspoň trochu vidět. Každopádně by mě zajímalo, co si myslíte, že se stane. Tipy můžete psát do komentářů.

Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří tento příběh čtou. Obvykle se setkávám s lidmi, kteří Hobita moc nemusí, ale vy jste mi dokázali, že na světě existují fanoušci Středozemě a toho si neskutečně vážím. Taky bych chtěla poděkovat všem lidem, kteří mě u tohoto příběhu neskutečně podporují podporují v podobě komentářů. Opravdu si toho moc vážím.

Vaše Melody :)