Until we meet

0.2 Daniel

O měsíc a půl později...
9:40AM, Atlanta

Zavrtěl sebou na až nepříjemně tvrdé zemi, kde patrně strávil celou noc. Už pouze z téhle představy ho rozbolela záda. Rukou pozvolna procestoval po přeleženém líci, na kterém se vytvořily nevýrazné mapky. V záblesku se mu vybavila vzpomínka na předešlý večer.

Na tvář dopadla chladná dlaň drobné modrooké blondýnky. Ponechala za sebou narůžovělý obtisk, hlavu současně vytočil do strany a mnul si líce. Štíplo to jako první zimní mráz.

"Uvědomuješ si, že už nikdy nenajdeš nikoho jako já?"

"To je ta pointa."

"Jsi hovado Danieli, víš to o sobě?"

Pozvolna rozlepil oči a zamžoural kolem sebe. S údivem v očích zjistil, že byl napěchovaný v psí boudě společně se svým německým ovčákem. Cítil se jako sardinka v konzervě. Nohy mu vyčnívaly ven, ze skuliny, v skrčené poloze.

Nahlas si odfrknul. Soudě dle jeho únavy, si dokázal vybavit, alespoň jedno. Moc toho nenaspal, tahle myšlenka jej donutila se převrátit v boudě na bok a zavřít už tak dost ztěžklá víčka. Záhy se mu podařilo podlehnout hlubokému spánku, za což byl zaručeně vděčný.

12:26PM, Atlanta

Celé tohle příjemné snění přerušilo melodické vyzvánění jeho iPhonu, který se povaloval hned vedle jeho hlavy. Nakrčil obočí a zaúpěl. Obličej stáhl skoro až v bolestné grimase, přičemž už ruku natahoval podle zvuku pro mobil, oči ještě stále nechal zavřené a nehodlal je otevřít, dokud to nebude opravdu nutné.

"Proč jsem ještě na živu?" Vypravil ze sebe chraplavým hlasem a poslepu přijal hovor. Monotónně pokračoval, aniž by se podíval, kdo mu vlastně volal: "Ano?"

Otec zněl takřka stejně jako vždy. Strhaně a rozzlobeně. Poznal to podle barvy hlasu, s niž ho pozdravil. Živě si dovedl představit, jak se asi v tuhle chvíli musel tvářit. Bezpochyby, se mu chystal vynadat za něco, na co si ani nevzpomíná.

*

"Dobrý den paní Niklmayerová," zavolal zdvořilým hlasem na sousedku přes nízký živý plot, kterým je obehnán jeho dům. Stará paní jenom zavrtěla hlavou na pozdrav, mohla mít něco kolem sedmdesáti let, alespoň takhle to Daniel vždy odhadoval. Stočila pohled na svoji vysokou jabloň, přitom se mu podařilo zahlédnout, jak staré sousedce cukaly koutky v úšklebek.

"Co se stalo holoubátko, že jsi spal v té psí boudě?"

"Ale, tomu byste nevěřila, pomáhal jsem mu si tu boudu vyzdobit a při mých architektonických sklonech jsem usnul," dostal ze sebe a z jeho slov odkapávala ironie, přičemž mu levý koutek úst zacukal v úsměv. Stařenka na to nic neřekla, jenom pokrčila rameny.

"Vy mladí si teď kreslíte vousy?" zeptala se ho paní Niklmayerová a pokývla jeho směrem. Vztáhl ruku k obličeji, který si promnul, jakmile se na ni podíval, byla mírně zbarvená do černa s nádechem fialové. Potřásl nad tím hlavou a kvapně zamířil dovnitř do baráku, jako by se snad ani nemohl dočkat, co najde na svém obličeji. Cestou ještě zamával sousedce na rozloučenou, nic už však neřekla.

*

V koupelně si pomocí žínky silně drhl malůvky, které zpozoroval na obličeji. Znamenitý vtipálek mu předešlou noc spojil lihovou fixou obočí a neodpustil si ani knírek. Většinou to právě on vyváděl věci jako je tohle. Sledoval, jak tmavě zakalená voda smísená s mydlinkami mizí v odpadní trubce.

Vyšel z honosné, moderně zařízené koupelny a svalil se na postel, kde otevřel svůj macbook. Zapnul ho a vyčkával, než se načte. Netrvalo dlouho a on už se ocitl na sociální síti, kde napsal Aaronovi. Stejně tak si posledních 6 týdnů psali skoro pořád.