Until we meet

2.3 Daaron

„Jestliže mlčíš, mlč z lásky; jestliže mluvíš, mluv z lásky; jestliže zapomínáš, zapomínej z lásky; jestliže odpouštíš, odpouštěj z lásky." 
Aurelius Augustinus

Aaron POV~

Zadíval na spícího Daniela a s povzdechem se vydal jenom v pyžamu, bosky, dolů do kuchyně. Kde si připravil snídani - misku cereálií s mlékem a o pár minut později už seděl na své posteli. Notebook měl položený na kolenou a na něm ležela miska s jídlem. Mračil se na něj ale zároveň odepisoval své sestře na několik nepřečtených esemesek.

Ta ho ale dokázala pěkně zaspamovat. Věděl, že je z toho místa naprosto nadšená. Byla už i před jejím odjezdem. Někdy si přál být více jako ona. Optimistický,věčně usměvavý a nadšený - jo, tak mu to chybělo.

Jenny: Aarone, jsi už vzhůru?

Jenny: Jsem tolik nadšená, je to tu lepší než jsem si to představovala

Jenny: Musíme si zavolat, každopádně je to tu bombový

Jenny: Chci tě vidět

Jenny: Opravdu moc mi chybíš bráško ..

Jenny: Už jsem ti psala, jak moc se mi to tu líbí?

Jenny: Doufám, že se máš stejně tak dobře jako já

Jenny: Jdu teď na snídani, ale pak ti napíšu, dobře?

Aaron: Mám se fajn zlato, taky mi chybíš

Aaron: Dobrou chuť

Daniel POV~

Líně se převalil na posteli a zmžoural očima proti světlu. První co uviděly byl černovlasý chlapec sedící na své posteli.

Tolik se toho stalo. Měl toho tolik nad čím přemýšlet. Myšlenka vystávající na mysli, ta, která byla asi ze všech největší a nejspíše ho i nejvíce tížila byla ta - že věděl, že ho Aaron miloval. Věděl to a nejspíš přemýšlel nad tím, jak si předtím nemohl povšimnout všech těch náznaků - proboha, vždyť se už líbali. A nejenom to.

Sice si nebyl sám jistý tím co on cítí, ale věděl, že teď mu to opětovat nemůže. Teď ne. 

"Dobré ráno," prohlásil nejistě při pohledu na Aarona. Ten však zamumlal něco, co jen vzdáleně připomínalo  pozdrav a krátce k němu tikl pohledem. Ne však na dlouho, brzy se zase Aaron díval do svého notebooku.

Zamručel si pro sebe, když neslyšel Aarona a vyplazil se z postele ven. Nedokázal si odpustit poznámku: " Tichá domácnost, dobře." Rukou si projel ve vlasech a následně po odhalené hrudi, protože spal jenom v boxerkách. 

"Půjdu si dát sprchu," zamumlal Daniel, ale odpovědí mu bylo zase jenom mlčení. Tak se tam bez otálení vydal.

Aaron POV~

Samozřejmě, že ho slyšel. Nechtěl mu ale odpovídat. Připadalo mu, jako kdyby s ním mluvil, jako kdyby jeho už takhle srdce plné bolesti dostávalo další rány. Zachumlal se do kárované deky, kterou na sobě měl poprvé, když volali s Danielem na skypu a zadíval se na notebook.

Černé vlasy mu trčely na všechny strany a vytvářely na jeho hlavě jakési hnízdo, přičemž pod očima měl dva velké fialové pytle, jako by týden nespal. Když se Daniel vrátil, letmo se na něj podíval a především na to jak se mu lepilo bílé triko k tělu, protože se neutřel pořádně.

 Rychle odvrátil pohled, když si uvědomil, že na něj zase jenom tak zírá. Zavřel oči, protože se cítil... Cítil se tak... tak příšerně. Tak moc špatně, že to snad ani nebylo možná. Neměl ... Neměl mu to říkat, nic z toho.