Until we meet

0.8 Daniel

„Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci."
-Léon Bloy

Před 11 hodinami...

Daniel: Vím, že tu nejsi, ale mám problém a nevím co dělat

Daniel: Vždy sedím s Alexem a teď si sedl za Kylie.. Nikdy jsem ho neopustil ani, když kterákoliv ze třídy seděla sama...

Daniel: Chápu, že jsme se nepohodli, ale i dřív už jsme se párkrát pohádali, ale tohle nikdo z nás nikdy neudělal

Aaron: Asi bych taky seděl radši s ní než s tebou

Daniel: Jo. To bylo milý, děkuji Aarone

Aaron: Kdo říká, že na tebe chci být milý?

Daniel: To myslíš vážně?

Aaron: Samozřejmě. Nechci na tebe být milý a už vůbec se s tebou bavit.

Daniel několikrát zamrkal a zmateně sledoval monitor notebooku, který ležel na jeho posteli. Nechápal to. Takhle se nikdy nezachoval. Nemohl to být snad ani on. Klikl na ikonku s Aaronovým jménem a během několika sekund se mu načetl jeho profil. Jak si všiml, již ho neměl v přátelích. Což byla další rána, kterou dostal.

Ráno ani nezamířil do školy, především kvůli tomu, že jeho třída měla jet na nějaký stupidní výlet, kam se mu nechtělo. Byla jedna z těch nesmyslně dlouhých túr, z kterých ho vždy bolely nohy. Místo toho seděl celý den na posteli a poslouchal písničky. Především přemýšlel nad tím, co mu Aaron napsal. Proč by vlastně něco takového psal? Ptal se sám sebe.

Dokonce opomněl to, že se dnes měl opět otec vrátit ze služební cesty. Vždy když se vrátil tak si udělali pánskou jízdu. Při které sledovali jeden z jejich oblíbených filmů. Většinou k tomu měli spousty popcornu a taky si objednali pizzu. Od doby, kdy je opustila máma je to jiné. Byl sice malý, ale dobře si to vybavoval. Jako by se to stalo včera.

"Maminko, proč jdeš pryč?" Zeptal se jí a jeho čokoládové oči se naplnily slzami.

"Broučku, musí to tak být, " odpověděla mu tmavovlasá žena s černými kruhy pod očima. Stopy po rozmazané řasence nešlo přehlédnout stejně jako alkohol, který se táhl z jejího dechu.

"Ale proč? Vždyť mě máš ráda," naléhal, ale odpovědi se mu již nikdy nedostalo. Sledoval, jak od něj odcházela. Opouštěla ho.

Vždy když si na tohle vzpomněl, cítil, že mu v krku uvázl velký knedlík, který mu znemožňoval se nadechnout. Opět si připadal jako ten malý vystrašený chlapec, který přichází o někoho, koho tolik miluje. Nenáviděl ten pocit...

*

8:20PM, Atlanta/1:20 AM, Londýn

Aaron: Promiň, že jsem předtím nenapsal:(

Aaron: Vůbec jsem neměl čas, ta matika mě totálně vyčerpala. Nesnáším učení

Aaron: Ale neuvěříš, co se mi stalo

Daniel: Tak už ani nepiš...

Aaron: Co jsem ti udělal?

Daniel: A teď už chceš být milý?

Aaron: Co prosím?

Daniel: Už ani nevíš, co píšeš?

Daniel: Dej mi pokoj

Daniel: Myslel jsem, že si kamarád... Asi jsem se mýlil

Aaron: Proč bych stále neměl být tvůj kamarád?

Daniel: Možná si to nezasloužíš, stejně jako normální rodinu

Aaron: Nechtěl by ses laskavě uklidnit? O mojí rodině nic nevíš... nic.

Daniel: Nedělej jako ty bys o té mojí něco vědět

Aaron: Možná nevím nic o tvojí rodině, ale zato vím, že jsi naprosto rozmazlený a arogantní alkoholik, co své problémy utápí v lihu

Aaron: Takhle bych vážně nechtěl skončit

Daniel: Já bych nechtěl skončit, jako TY

Aaron: A ty si myslíš, že já jsem takhle chtěl skončit? Že já jsem takhle šťastný?

Daniel: A chceš něco říct? Já jsem takhle šťastný, od chvíle co sis mě odebral.

Daniel: Protože lituji té chvíle, kdy jsem tu stupidní žádost vůbec potvrdil

Aaron: Já že jsem si tě odebral?

Aaron: A kdy, prosím tě?

Daniel: Tohle si hraj na někoho, kdo ti to bude věřit

Daniel: A teď mi už konečně dej pokoj

✓Zobrazeno

Cítil, že štípaly první slzy v očích. Pohled na místnost před ním se mlžil a rozmazával v nejasné šmouhy připomínající mu Aarona. Cítil, jak se mu po tváři skutálela osamělá slza a zanechala za sebou zavlhlou cestičku, jako zanechává šnek. Rychle jí setřel a několikrát zamrkal, aby zahnal další slzy. Hodil mobil před sebe a ten dvakrát poskočil po matraci, načež se zastavil u konce. Kdyby vynaložil větší silu, nejspíš by přepadl na zem a rozbil se. Opět. V tuhle chvíli by mu to nejspíš bylo jedno.

Prohrábl si skoro až zoufale vlasy, načež se postavil z postele. Rukama přejel po povrchu nočního stolu, z kterého spadlo několik sešitů a malá lampička. Brzy následovaly veškeré papíry a školní pomůcky z jeho stolu. Rozletěly se všude možně do stran a ladně padali k zemi, podobně jako peříčka. Jako poslední shodil z postele i deku s polštářem. Prudce s n škubl a jeho mobil se několikrát přetočil ve vzduchu, než opět dopadl na matraci

Skácel se na zem uprostřed toho chaosu, který si zde vytvořil a přitáhl si nohy blíže k tělu. Cítil, že se celý chvěl a nechápal proč. Zvolna je objal, přičemž si opřel čelo o kolena.Z jeho tváře skanula další slza. Následována několika dalšími, které dopadly na jeho triko a vpily se do něj. Nejvíc ze všeho se ho dotklo, že ho nazval alkoholikem.

Většinou se rozhodl nahodit neproniknutelnou masku, ale za poslední měsíc se toho změnilo daleko víc, než za poslední rok. Dokonce nešel skoro na žádný večírek, kde byl pozvaný - ani na ty kde nebyl. Pouze jenom pro to, aby si mohl psát právě s ním. A on byl teď pryč. Stejně jako ho opustila jeho máma, přišel i o něj.

Ta slova, která napsal... Ani zdaleka je tak nemyslel, ale bylo to jako by jeho prsty zprávu za něj daleko dřív než si to mohl vůbec promyslet. Ale teď už bylo příliš pozdě na to, aby něco z toho mohl vzít zpět... Aaron mu protekl mezi prsty jako jemné zrnka písku, které již nebylo možné zachytit. I kdyby to šlo vzít zpět, nejspíš už by to nebylo jako dřív. Nebo alespoň to se v tuhle chvíli domníval.

Neměl nejmenší ponětí, jak dlouho tam takhle seděl, když v tom se najednou rozezněl zvonek. Společně s ním i štěkot Maxe. Vyskočil na nohy, zanechal za sebou rozházený pokoj, a seběhl po schodech dolů. Div z nich neupadl, jenom aby je co nejrychleji otevřel. Tolik by si přál, aby za nimi mohl být Aaron, ale dobře věděl, že to bude jeho táta.

"Tak rád tě vidím..." Dostal ze sebe Daniel, když spatřil usměvavou tvář svého otce. Pevně ho objal

"Děje se něco Danieli? " Zeptal se ho otec starostlivě. Daniel se zvolna odtáhl a potřásl hlavou.

"Ne, všechno je v naprostém pořádku. Tak můžeme?"

Tak doufáme, že se vám tahle kapitola líbila, pokud ano nezapomeňte nám to dát vědět pomocí té prťavé hvězdičky:) Brzy se dočkáte vysvětlení. Myslíte si, že to byl opravdu Aaron, kdo mu psal z rána? Nebo to byl někdo jiný? Šup. Klidně nám pište vaše názory, budeme rády.

Jinak, chci se zeptat, jestli má vůbec cenu pokračovat dál. Byla by škoda, kdybychom to psaly jenom samy pro sebe, i když nás to opravdu baví.