Texting//LarryCZ

25.

Otočil jsem klíčem doleva. Zkusil jsem otevřít, ale s úsměvem jsem zjistil, že to nejde. Otočil jsem se zpět k Louimu, který stále plakal. Rychle jsem na sebe hodil své oblečení.

"Ale Lou-Lou... Buď můj statečný chlapeček a neplakej." řekl jsem s úsměvem a pomalu jsem se k němu rozešel. Louis na mě obrátil své ledově modré oči a zavrtěl hlavou.

"Takže mi chceš říct, že jsi úplně v pohodě s tím, že odjedeš? To už ti na mě nezáleží?" zeptal se a otřel si slzy, které okamžitě nahradily nové. Mlčel jsem. "Tak jdi." řekl po chvilce a podíval se mi do očí. Ta bolest v jeho očích mě mrzela. Naznačil jsem mu, ať se postaví. Poslechl a smutně se na mě koukal. Pohladil jsem ho po tváři.

"Nejsem v pohodě a nechci odjet... Ale nemůžu zůstat tady. Když tu budu, tak sem tát přijde a mohl by ti ublížit a to se nesmí stát. Půjdu a normálně se s ním dohodnu a když tak uteču." řekl jsem a Louis nejistě přikývl.

"Dobře, ale vrať se mi." zašeptal a políbil mě. Odtáhl jsem se a se smutným úsměvem jsem se mu zahleděl do očí.

"Tak pa." zašeptal jsem a otočil jsem se k odchodu. "Mimochodem, byl jsi dokonalý." řekl jsem. Louis se usmál a zrudl jako rajče.

"Ty taky." špitl a sklopil pohled. S úsměvem jsem odešel. Šel jsem domů. V obýváku čekal naštvaný otec.

"Běž si zabalit." řekl přísně.

"Nejedu s tebou." řekl jsem dhodlaně a hrdě jsem se narovnal. "Zůstanu tady a půjdu bydlet ke Louisovi." řekl jsem. Otec mě chytl za límec trika a přitáhl mě k sobě.

"Jedeš se mnou, nebo to schytá Louis místo tebe." zavrčel výhružně. Zavrtěl jsem hlavou.

"To bys neudělal." řekl jsem s drzým úšklebkem.

"Víš, co všechno sis prožil ty. Nemám problém mu udělat něco třikrát horšího. Jestli to chceš..." pokrčil rameny a otočil se ke dveřím.

"Ne! Pojedu s tebou." řekl jsem. Nesměl jsem dopustit, aby se Louimu něco stalo. To bych si v životě neodpustil. Cítil jsem se tak bezmocně... Otočil jsem se a šel jsem do svého pokoje. "A opovaž se utýct!" zakřičel za mnou. Práskl jsem dveřmi do pokoje s pláčem jsem všechny své věci naházel do lodního kufru. Zapípal mi mobil.

Loui: Tak co táta?

Loui: Až se dohodnete napiš... Prosím.

Zouale jsem se díval na display mého mobilu. SMSkz dále přibývaly a já neměl sílu na ně odpovídat...

Loui: Tak?

Loui: Harry?

Loui: Je vše v pořádku?

Loui: Nemám přijít?

Me: Ne... V pohodě.

Loui: Takže zůstaneš?

a to už jsem neodepisoval... Vím, že mu to budu muset říct, ale radši až zítra, aby už nemohl přijít a riskovat setkání s mým otcem. Nevím, čeho všeho by byl schopný... Lehl jsem si na postel a zíral jsem do stropu. Cítil jsem se jako zavřený v kleci... Nemůžu nic dělat... Cokoliv bych udělal odnesl by to Louis. Takže musím jako poslušný pejsek plnit rozkazy mého otce... Nenávidím ho. Veknu se během chvilky setmělo a já stále nedokázal usnout. Nedokázal jsem snést myšlenku na můj život bez Louise.. Celou noc jsem strávil přemýšlením a než jsem se nadál bylo ráno a já musel odjet...

To, že čekáme konec, nám neusnadní jeho přijetí, nezmírní tu bolest a ani nám nepomůže smířit se s tím. To, že čekáme konec, nám pouze prohlubuje strach ze dne, kdy konec nastane.

*****

Upřímně nevím, co k této kapitole říct. Nevím, co měl znamenat ten konec... Prostě mi to přišlo, jako docela zajímavá myšlenka a těch se v mé hlavě moc nerodí :'D

No a jako vždy nezapomeňte na nějaký komentář, protože z nich mám vždycky hroznou radost :)