Ranyt: Proměna

Část III.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Mladá žena se lehce pousmála na svého mistra, když jí konečně sdělil, že se stala druidkou. Trénovala na tento okamžik snad celou věčnost. Blonďaté kadeře jí spadaly kolem jemné tváře na ramena a pronikavě modré oči jakoby vše dokázaly prohlédnout. Prohlédly i do duše jejího mistra; viděla, že už o ni přestal mít starost od doby, co začala zvládat své záchvaty. I přes to, že se dala na cestu poznávání přírody a souznění, míval s ní občas temné chvíle, kdy její oči začaly rudě plát a ona vše okolo sebe zapalovala a zabíjela, co viděla. Avšak hned, když se opět probrala a viděla tu škodu okolo sebe, začala vše dávat zase do pořádku. Občas záchvaty nabývaly velkých rozměrů a musel jí pomoct její mistr, nebo počkat, dokud neukojila svůj hlad, nebo lépe – neukojila to v sobě.

„Co budeš dělat?" ptal se jí učitel, který ji díky času, který s ní strávil, znal nejlépe.

„Chci se podívat k Rokli, jestli je skutečně taková, jak se říká," odvětila. „Pak si něco už najdu, chci být nejlepší ze všech, nebo alespoň stejně dobrá jako ty," a smutně se pousmála na muže před sebou, protože tušila, že je to možná naposledy, co ho vidí. Všimla si slzy, která se mu koulela po tváři. „Ty pláčeš," upozornila jej potichu.

„Re sutier – e'eré." Během zlomku vteřiny celé jeho tělo začalo modře zářit a zmizelo – její učitel se teleportoval neznámo kam.

Dívce se po tváři rozlil úsměv, rozběhla se přímo proti útesu a skočila z něj dolů. Podivně se smrštila, z obličeje se jí protáhl ven zobák, ruce se změnily v křídla a ladné dlouhé nohy nabraly podobu pařátů. Neměla to k Rokli daleko, nanejvýš několik dní cesty vzduchem. Díky své schopnosti mluvit s přírodou dokázala letět bez přestávky. Stačilo požádat několik stromů, aby jí poskytly kousek své energie, a nemusela ani odpočívat. Jediná nevýhoda byla, že když si přestala energii brát z přírody, musela potom doplnit síly běžným spánkem.

Naklonila celé své ptačí tělo jemně doleva. Cítila, jak ji vzdušné proudy doslova nesou. Pod sebou viděla hlavní město lidského království. Chvíli musela přemýšlet, než si uvědomila jeho jméno: Kreas. Každodenní život zde znala, sama se tu narodila, ale vždy utíkala raději za hradby k přírodě, jejíž ochránkyní se poté i stala. Lidé chodili sem a tam, kupovali, prodávali, děti si hrály venku a jejich otcové, kteří na ně dohlíželi, bafali z fajfky. Na královském dvoře se zřejmě konala slavnost, jelikož všude okolo hradu i na všech nádvořích bylo nacpáno. Lidé se v davu tlačili jeden na druhého ve snaze se protlačit co nejblíže k centru dění. Vzpomněla si, co se to děje – a nebylo to jen tak něco! Dnes se konalo několikáté výročí korunovace krále. Krále Talera Druhého, syna někdejšího krále Talera Prvního, jenž za záhadných okolností zemřel. Jeho tělo se nikdy nenašlo, ale schylovalo se k válce a království nutně potřebovalo řešit jiné potíže. A nový král již několikrát prokázal svou chytrost, důvtip a chrabrost. Musí to jistě být silný král.

Ranyt se utábořil kdesi uprostřed hvozdu. Neměl tušení, kde je, jen věděl, že drží směr, orientoval se podle slunce, a když zapadlo, nemohl jet dál, stále mu však zbývala hodina či víc, než se úplně setmí. Rozbil tedy skromný tábor a začal zkoumat knihu, kterou našel. Vybalil malý předmět z hadru a spatřil ušmudlané červené desky s kovovými okraji a znakem uprostřed titulní strany. Otevřel ji a začal číst.

Měl pocit, že ani nečte, spíš ve své hlavě slyší hluboký hlas, který k němu skrze knihu promlouvá: vypravuje zvláštním jazykem, a Ranyt není schopen písmo přečíst. Hlas v jeho hlavě sílil, začínal mít pocit, že už křičí. Až v této chvíli si uvědomil, že to křičí on sám a zarývá si nehty pod oči. Bělma mu rázem zčernala, až mu zčernaly celé oči. Máchal okolo sebe rukama a knížku upustil.