Část XXXVIII.

4 0 0
                                    

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

„Dovol, abych se ti představil," vyjel o kus vpřed muž, očividně vůdce banditů, „jsem Blaer, místní kraj patří mně..." Opravdu se tvářil, jako by mu zde všechno patřilo, rozpřáhl ruce a na tváři se mu rozlil úsměv.

„Kdo že jsi?" ptal se Cynar, který absolutně nechápal, oč tu jde. „Ty mne neznáš?" ptal se udiveně muž, „jsem přeci nejznámější loupežník a mordýř široko daleko. A tohle," ukázal na ostatní muže, „je má družina. Nyní nám zde nechte vaše koně, zbraně a všechny cennosti, jinak vás zabijeme."

Čistý se mu nahlas upřímně vysmál. „Nikdy jsem o tobě neslyšel," vyrážel ze sebe mezi záchvaty smíchu, „nenecháme ti tu nic, ty se sám půjdeš udat, nebo tam půjdeš se mnou, ale možná že po kouskách," dokončil větu.

Zbojník zrudl, bylo vidět, že je velmi uražený, ukázal na paladiny prstem a mezi zuby procedil: „Zabít!"

Rytíři v lesklých zbrojích tasili meče. Špatně vybavení lapkové pro ně nebyli žádným soupeřem, což si velmi dobře uvědomovali. Celý souboj trval pouze několik minut, než se i poslední z lupičů zřítil mrtvý k zemi. Zůstal stát jen Blaer, a vyděšeně se dal na úprk. Světelné provazy ho ale chytily a strhly ze sedla na zem. Chvilku se vzpíral a zmítal sebou, než jej tenká vlákna omotala úplně a přitáhla k nohám Cynara. Ten se na zlosyna škodolibě usmál. „Kde máš družinu, ó mocný?" ptal se sarkasticky. Spoutaný neodpovídal, jen se neustálým škubáním pokoušel vysvobodit.

Chlapec jej špičkou nohy otočil na záda, aby mu viděl do obličeje. Spoutaný vězeň ho rozzuřeně pozoroval. Nemělo ani cenu ho dopravovat na nějakou stanici nebo ho připravit o život. Uvědomil si to, když uviděl, jak se zloduch vzteká jako malé děcko. Cynar jen unaveně zakroutil hlavou a zajatce propustil. Ten během okamžiku zmizel ve stínech stromů. Kněz mu ještě sarkasticky zamával, než se dal se svou družinou zase do pohybu.

Ačkoli cestovali nejrychleji, jak dovedli, nezdálo se tempo dostatečné k polapení posedlého. Nutil svou skupinu ke stále asketičtějšímu stylu života, dokonce až takovému, na nějž nebyli zvyklí ani paladinové. Téměř žádný spánek, jídlo jen jednou, maximálně dvakrát denně, dost skromné porce. Vojáci díky tvrdému fyzickému, ale hlavně psychickému výcviku snášeli veškeré podmínky výborně, bez následků a jakýchkoli protestních řečí. Byli schopni hladovět déle než týden, aniž pocítili nějakou újmu, bolest či jiné nepříjemnosti.

Mladý kněz si byl této přednosti vědom a dokázal ji velmi obratně využít ve svůj prospěch. Dlouhodobě se ale takto odbývat nemohli, proto vymyslel plán: vždy jednou za dva dny se stravovali téměř jako normálně. Další den pak měli pouze malou snídani a večeři. Nikdo si však nestěžoval, neodmlouvali by ani, kdyby dostali příkazem v sedle i spát.

Všichni měli před sebou pouze svůj cíl. Na mysl jim nepřicházelo nic jiného než splnění úkolu v Jeho jménu. Vlastně vše, co vykonali, dělali v Jeho světle.

Zezadu se směrem ke knězi pohyboval světelný paprsek. Nebyl nijak široký, sotva jako pěst. Dosedl mu na rameno.

Posel, drobný ptáček, právě dolétl se zprávou. Malým zobáčkem Cynarovi pošeptal obsah zprávy do ucha a téměř okamžitě se rozplynul. Najednou prostě nebyl, jako by ani nikdy neexistoval. Chlapec měl nyní hodně podnětů k přemýšlení. Jeho otec se podle všeho chystá rozpoutat válku. Obelhal veškerou šlechtu i stavy, aby dosáhl svého. Někdy ani nechtěl věřit, že jsou příbuzní, jelikož Taler šel za svým cílem bezohledně. Jistě byl jeho záměr dobrý, avšak způsob dělal chlapci starosti. Copak to nebyl on, kdo ho kdysi jako malého učil, že lhaní je špatné?

Ranyt: ProměnaWhere stories live. Discover now