Ranyt: Proměna

Část VIII.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Ranyt se rozhlížel po průsmyku. Ani trochu se mu tu nelíbilo, hlavně proto, že nikde nikdo nebyl. Díval se na malá okénka vytesaná v různých úrovních ve skalách; věděl, k čemu tyto chodby slouží, mají v nich být schovaní vojáci Arfarie, žádného však neviděl. Koutkem oka zahlédl pohyb v jednom z oken. Vrhl se k zemi právě včas, aby se vyhnul šípu, který prosvištěl nad panterem a zcela jistě by elfa trefil do boku. Kdo to po něm střílí? Proč? Co se tu stalo? Nalepený k hoře se co nejrychleji plížil mezi kameny.

Sairen byl hned za ním. O kámen kousek od nich se zlomil další šíp. Podle opeření šípu bylo zřejmé, že střelec bude člověk, nemělo pravidelný tvar nejméně odporující vzduchu. Šíp vypadal trochu jako opelichaná husa, takže nebude asi armádní, spíš vlastní výroby.

Elf i šelma se ukryli za jedním zvlášť velkým balvanem. Po chvíli Ranyt opatrně vykoukl zpoza balvanu a prohlížel si průsmyk a okénka. Zbývalo mu ještě dobré půl míle cesty. Pokud bude pokračovat dál v cestě a skrývat se přitom mezi kameny, bude mu cesta trvat několik hodin, zatímco kdyby s panterem vyjel, potrvá mu jízda na druhou stranu jen několik minut. Zároveň ale bude snadným terčem pro každého střelce.

Projít chodbou vytesanou v horách by bylo bezpečné, kdyby měl jistotu, že uvnitř nebudou žádní vojáci. To ale nemohl vědět. Nevěděl také – a to bylo ještě důležitější než vojáci v chodbách – jak se do ní dostat. Určitě musela být nějak zabezpečená. Potřeboval by třeba lupiče, který by uměl najít vchod, a potom ještě alespoň oddíl mužů, kteří by mu vybojovali cestu mezi případnými nepřáteli. Zadíval se do očí svému zvířecímu příteli. I on zřejmě pochopil, co se bude dít.

Ranyt se vyhoupl do sedla. Sairen se rozběhl, jak nejrychleji dokázal, a pelášil podél skal napravo k východu z průsmyku. Kolem nich drnčely šípy. Panter zatočil doleva. Uviděli před sebou bránu, byla zavřená a před ní stáli čtyři muži. Elf přikázal zvířeti zastavit. Ihned ho uposlechlo a zarazilo na délku jednoho skoku od mužů.

„Nechte mě projít!" zvolal Ranyt.

První muž se rozesmál: „Ne, to nemůžu, elfe."

Ranyt vytáhl z pochvy svou čepel: „Jak chceš," řekl muži, „pak si tedy cestu udělám sám!"

„Podívej se kolem, elfe, Průsmyk patří nyní nám!" vysmíval se mu vůdce již otevřeně.

Elf se rozhlédl a viděl, že z každého otvoru ve skále na něj míří šíp.

„Takže skloň zbraň, nebo zemřeš..." dokončil myšlenku bandita.

Kde jsi, bože, když tě potřebuji?! pomyslel si Ranyt sarkasticky. Jeho jediná šance bylo riskovat život, jinak by ho nejspíše prodali do otroctví. Kopl pantera do slabin. Ten vyskočil, přeletěl muže a uháněl k bráně. Ranyt v sobě cítil zvláštní sílu. Připadal si v této chvíli veliký, mocný, silný, nepřemožitelný, ale trochu jako by se neovládal. Vztáhl ruku k zamčené bráně. Ta se s obrovským rámusem rozlétla dokořán.

Zdálo se mu, že vidí i za sebe, cítil, jak k němu cosi letí. Lahvička?! To po něm opravdu házejí malé skleněné lahvičky ve víře, že ho zastaví, když si právě prorazil cestu přes nedobytnou bránu? Malá nádobka dopadla před pantera a roztříštila se. Z jejích zbytků stoupala fialová pára. Ranyt se začal propadat do temnoty, všudypřítomná fialová oblaka prachu kolem... To byla jeho poslední vzpomínka.